Get your own Free Home Page
Supraphon RECORDS 1995
142'01
Abramo (tenor) - Vladimír Doležal
Isacco (soprán) - Taťána Korovina
Sara (kontraalt) - Hye Jin Kim
Gamari (vocal) - Ivana Czaková
Gamari (baryton) - Ivan Kusnjer
Anděl (soprán) - Victoria Luchianez
Kühnův smíšený sbor, sbormistr P. Kühn
continuo: Jan Širc - violoncello, Jar. Přikryl - cemballo
Synfonietta Praha, dirigent - Ivan Pařík
produkce - Jana Smékalová
vedoucí nahrávky - Václav Zamazal
Vyrobeno v licenci Bonton Music, vytiskl Sonopress, SRN.
H
Na této desce je k pochválení bohužel jen několik míst, zatímco mnoho jiných je "nesolených" jak máslo značky Lurpak. Zkušení profesionálové tu hrají pouze "na jistotu", což je bohužel jedním z protikladů vrcholného výkonu. Poměrně dotažené jsou předehra, obětní scéna a na ni navazující pochody. Mezinárodní obsazení nedokáže nahradit nedostatek vypracovanosti a hlavně zažitosti partů. Orchestr má místy prachobyčejné problémy se souhrou, hlavně u "malých not"; zpěvačky jsou zase obsazeny mimo optimální polohu svých hlasů, takže jsou jejich hloubky neznělé. Atd., apod.
Za této situace se zdá být zajímavější otázka, proč Mysliveček sám uniká celkem úspěšně tomuto pokusu o atentát a základní poselství opery nemizí? Jednak si - jak už jsem řekl - dali interpreti na ústřední scéně víc záležet. Mysliveček má krom toho štěstí, že přichází z období klasicismu a přináší tedy objektivizující umění, v němž jsou Abrahamovy Ctnosti (Trpělivost, Naděje, Víra - a nepřítomnost Zoufalství) jakoby z mramoru. Takovýto typus umění je bližší říši idejí než našemu pozemskému pachtění. Předpokládá, že posluchač promítne do hudby své pocity. Ale asi právě díky tomu může také být s klasicistním dílem při jeho konkrétním provedení nakládáno obyčejněji. Je odolnější a méně ohrožené nepřesnostmi. (Snad tu hraje roli i naše zažitá historická představa o původních interpretech děl starých českých mistrů, schopných je provést navzdory svému nevolnickému postavení. To se ovšem Abrahama a Izáka týká jen vzdáleněji; ti dva totiž ve své době dobývali světové, a tedy profesionální scény.) Subjektivnější, třeba nějaký romantický či rozšířeně tonální autor, který by byl víc závislý na osobním vkladu interpretů, by možná dopadl fatálněji.
U obrazu na obalu se mi prozatím - bez hledání ve výtvarných encyklopediích - nepodařilo zjistit, kdo je jeho autorem. (Snad je přímo od tvůrce designu Jana Webera.)
VI-DE v přiloženém textu jsou závorkami značena sice upřímně - leč místy i nejednoznačně a málo přehledně. Ediční poznámka od Anelide Nascimbene je zajímavá, a může se tedy užít i k budoucí, důkladnější nahrávce.
Protože nejsem z Prognostického (ani z žádného jiného) ústavu, nevím, kdy se na ni můžeme těšit. Nemá totiž podstatný smysl uzavírat tuto stať soudem o jedné desce: ta je pouze oním známým "zrcadlem", na něž se nemá nadávat. Všechno chce své - oblíbeny jsou v této souvislosti hlavně TIME a MONEY.Odkazuji nám tedy naději na časy, kdy bohatí - a tedy podpory uměn schopní - budou i kultivovaní, na časy, kdy se místo zrušení Ministerstva kultury bude projednávat kultuře prospívající personální obsazení takového ministerstva.
Existuje totiž i starší nahrávka Abrahama a Izáka (z r.1972, dir. P. Maag) jež je - navzdory svému operisticko-symfonickému ražení - v mnohém lepší než ta dnešní; a nerad bych tímto zahajoval sérii kritik končících vtipem Jerevanského rádia:
- Kdy bude lépe?
- Už bylo.
Get your own Free Home Page