Get your own Free Home Page
Dvořákova síň - Rudolfinum, 9.9.1995
Brněnská filharmonie a Český filharmonický sbor, Brno
dirigent - Leoš Svárovský
Asher Ben Yohanan: Slavnostní předehra (smyčcový orchestr)
Mario Castelnuovo-Tedesco: Houslový koncert "Proroci"
Jan Talich - housle
Joseph Haydn: Stvoření (úprava L. Bernsteina)
Lea Vítková, Vladimír Doležal, Jiří Sulženko - zpěv
Koncert byl neblaze poznamenán jen asi třetinovou účastí publika. (Snad se v ní promítly zprávy, že je o festival velký zájem a že přijelo několik set mladých lidí z Izraele?)
První dvě skladby jakoby byly ukázkami, jak se má a nemá pracovat v hudbě dvacátého století s orientálními motivy; u Bernsteinova Haydna si zase představujeme, co asi - kdesi na věčnosti - udělá Haydn na oplátku s West Side Story? Ale pěkně po pořádku.
Ben Yohananova Slavnostní předehra ve svém nedlouhém průběhu skrývá velké emocionální rozpětí. Odhodlanost je vystřídána tragičností a zasmušilou mlčenlivostí. Odlehčená faktura umožňuje soustředit posluchače na chromatické alterace v modalitách, což jistě plně odpovídá orientálním kořenům této hudby a zároveň úspěšnému zápasu o intenzitu výrazu. Žádné pokusy o vrstvení subdominant nad dominanty - vše vychází z linearity. Proto by mohl Ben Yohanan zaznít v sousedství Bartóka jako jeho rovnocenný partner. Z této hudby je ale také slyšet tisíciletá tradice reflexe osudů národa i jeho jednotlivců, a to ji sbližuje se Šostakovičem. Adepti kompozice by se mohli od takové faktury učit, jak říci co nejvíce významu co nejmenším množstvím tónů. Císař Josef II. z Amadea by měl radost: opravdu tu není "příliš mnoho not"!
To hůře by před císařským uchem dopadl Castelnuovo-Tedesco. "Sledem míšených karet" tu před námi defiluje Radúz (i s Mahulenou), Debussy, Lalo, Martinů i Brahms - či spíše Goldmarkova Královna ze Sáby (ovšem bez jejího okázalého přepychu, ale zase bez prorocké askeze). Zvukově zajímavé orientální koloratury na struně G pak prozrazují reminiscence na Šeherezádu. Jan Talich je hrál s chutí, což se projevilo na jeho agogice. Hůře už dopadají předlouhé části koncertu napsané ve dvojhmatech. Ačkoli to nejsou zrovna ty nejtěžší houslové dvojhmaty, je jich tolik, že se chyby objeví. A tady se nám vkrádá úvaha, proč takovou hudbu psát jako virtuózní sólistický kus, když by totéž - a dokonale - bylo realizovatelné dvěma talentovanými houslisty ze 4. ročníku ZUŠ? Koncert je i dost nešťastně instrumentován. Housle bývají přehlušovány žesti. Největší slabinou Castelnuova je ovšem motivická rozpačitost. Stejně rozpačitá ale může být i sama orientálnost, chybí-li skladateli koncepce, jak svou tvorbu umístit "na trati Balt - Orient"... (Aby tedy nebylo pochyb: ono shora uvedené "jak se nemá pracovat" platí na tohoto autora.)
Bernsteinovo VI-DE u všech Haydnových recitativů připomíná vtip o znuděném faráři, který při mši říkal: "Věřím v jednoho Boha - - á, to už je staré, to už znám. Tak dál!" Reader's Digestová praxe dát publiku (přesněji: konzumentovi) jen "to nejlepší z ..." se hodí právě jen na "vzdělání", které přehlíží vícerozměrnost umění. (Na co však pošilhávat nezapomene, to je kvantitativní prodatelnost produktu!) V tomto případě je komplexní umělecké sdělení zkráceno právě o čtení ze samotného Starého zákona, židovského Berešitu - a v takovém případě by snad mohl jít obchod stranou, ne?
Sbor i sólisté podali nejsympatičtější možný výkon před tak prázdným sálem. Ten je asi na vině, že oba mužské hlasy, Doležalův i Sulženkův, zněly - alespoň na balkóně - hůře, s divnými lomy zvuku, než jak jsme na ně zvyklí z divadla. Vrchní i spodní polohy L. Vítkové zněly naopak měkce; pozor však na zpočátku ostřejší polohy střední. Sólistická dua i trio pak patřily ke šťastnějším momentům večera, jímž nás s moravským nadhledem provázeli brněnští Filharmonici vedení L. Svárovským.
Get your own Free Home Page