Get your own Free Home Page
Nejdřív musíme zopakovat "novinářská" fakta, a pak se pustíme do úvahy, která bude meditací o smyslu a dědictví První republiky.
Nuže, Hábovy kvartety jsou hudbou mikrotónovou, což vyžaduje od hudebníků pozapomenout na půltónové zvyklosti (...se skrytou obavou, zda se k nim dokáží vrátit bez úhony?). Je to výprava do mikrosvěta - možná srovnatelná s cestou čtyř kosmonautů do makrosvěta.
Nevíme, zda je letošní interpretace kvartetů Aloise Háby od Stamicova kvarteta ta dokonalá, protože nevíme, co ještě budoucnost přinese. Už dnes je však jisté, že to byla velká a velmi obětavá práce! To je bez pochyby.
Do mikrotónové hudby je třeba se vposlouchat - a v souvislosti s interpretací, o níž tu hovoříme, můžeme s potěšením říci, že ona toto vposlouchání umožnila. Neměli jsme sice možnost laboratorního srovnání ideálního čtvrttónu s šestinotónem a pak porovnání kvatetní interpretace např. s matematiky přesným syntezátorem. Členové kvarteta k tomu říkají, že mikrointervaly pojali "výrazově a citem" - a zřejmě tomu můžeme rozumět jako spojení Hábova expresionismu s citem pro hudební materiál. Nepochybně právě díky tomu je i výsledek HUDEBNÍ!
Každý z Hábových kvartetů je vážně myšleným experimentem, a jako takový je neopakovatelný. (Nemáme tu ovšem na mysli kvantitativní experimenty mířící ke statistickým výsledkům, ale experiment v uměleckém smyslu.) Co však je kvartetům společné, historicky, zeměpisně - a v návaznosti na to i řemeslně - to nám budiž úvodem ke druhé části této úvahy.
Všechny kvartety totiž, ať už jsou psány v jakémkoli mikrointervalovém systému, stejně jako ty, které se nevyhýbají běžným evropským strukturám chromatickým, ba i diatonickým, tedy všechny tyto kvartety jsou buď blíže Vídni (té "druhé", seriální) anebo Hábově rodné Moravě. Místem a časem vzniku je předurčen i kvalitativní standard těchto kompozic: vše je v nich důkladně uděláno. To je skála, na niž se můžeme spolehnout, i kdyby snad experiment neměl být úspěšný a motivy nebyly přímo "hitové". Ano, u těch relativně odlehčenějších zůstává zvuková nezvyklost a u oněch konstruktivních se k ní přidává mimořádná náročnost. Není tedy divu, když se o takové hudbě říká, že "není pro každého" (a znamená to, že jen málokdo se s ní vydrží konfrontovat až k porozumění). Co však musí zůstat i v posluchačských "odpadlících", to je dojem opravdovosti a důkladnosti v každém motivu. - - A kdo ví, zda není zrovna to, co zůstane v "odpadlíkovi" právě tou (ekonomicky řečeno) "marginální hodnotou" určitého kulturně-sociálního systému; silou, která "odpadlíkovi" nedá "rozhřešení", aby si musel být i nadále vědom toho, že s čím se nevyrovnal, byla právě hodnota - jakkoli ji (přesněji: sám sebe !) nezvládl? - Už tady se tedy, dříve než jsme čekali, setkáváme s etickým odkazem První republiky.
Hába sám o sobě - zřejmě správně - říkal, že je vlastně tradicionalista. Abychom tomu však dobře porozuměli, musíme "tradici" definovat, jako přemnoho znalostí z minulosti, a "tradicionalismus" jako "pouhé" navázaní na ně v určitém směru, který ukazuje nové horizonty. Nic víc, nic méně! Takovýto tradicionalismus tedy znamená, že je vysvětlitelný a pochopitelný pro každého, kdo se vyrovná s opěrnými body minulosti.
(Pokračování)
Get your own Free Home Page