Get your own Free Home Page
RCA Victor - Living Stereo
Chicago Symphony Orchestra
Fritz Reiner
HHH
Komu je dnes přes pětatřicet, těžce se vyrovnává s tím, že co měl v dětství za nejmodernější techniku transportu koncertní síně do bytu, je dnes už prehistorií, z jejíhož zvuku vane nostalgie skoro daguerrotypická. Za oněch bohatýrských časů byli na tomto CD uvádění Hovhaness i Stravinskij natočeni během jediného dne, 28.4.1958, a Prokofjev už o rok před tím, též za jeden den - 2.3.1957.
Historický rozbor přiložený k CD je o tom, jak se v roce 1954 začalo natáčet "Living Stereo". Je tam popsán vývoj stereo nahrávek na magnetofon a jejich zápisů na desky - bohužel ale příliš stručně na to, aby neodborník pochopil rozdíl mezi řadou jmenovaných typů přístrojů. Popsán je i způsob, jak byly pro tyto CD nahrávky odstraňovány chyby na jejich starých předobrazech. Nebylo dnes užíváno tzv. "vnějšího zpracování", např. komputerizované redukce nežádoucích pazvuků. Ty byly zachovány tam, kde by byla jejich odstraněním ohrožena celistvost původní sóniky programu. Výsledek této práce rozhodně stojí za poslech. Můžeme přitom snít, že že si jednou vykouzlíme i originál Mozartovy improvizace na Strahově...
Hudební stránka dokumentu je předurčena vynikajícím výkonem orchestru i dirigenta F. Reinera, který je prostě ještě "z předválečného materiálu". Je to opravdu kultivovaný symfonismus.
Zastavme se nejprve u dvou slavných skladatelů. Polibek víly, složený na objednávku Idy Rubinstein, sahá od mladého Beethovena až po Bernsteina. Mezi tím vším "krade" Stravinskij sám ze sebe. Přes deklarovanou inspiraci Čajkovským nemůže si pomoci a rozjíždí své "šišaté kolo" vezoucí bitonalitu. Je to jistě právě ona hyperrealistická dialektika něžnosti, kultury - a jejich protikladu, arogance s vulgárností (jak všudypřítomných dimenzí lidství!), jež ze Stravinského činí světovou "jedničku".
U Prokofjeva zase zaznívá pro něj příznačná - hořkosladká, tragikomická, durmollová, lidově-artificiální, depresívně široká - hudba. (Mimochodem, zaslechneme tu i roztomilé "Pilky". Že by reexport Janáčkova rusofilství?)
Pokud jde o A. Hovhanesse, nevím, zda ještě žije (uvedeno jen narození - 1911). Doufám, že ano, abych nebyl nařčen slovy Komenského, že "každý na tom, který se mu již nebránil, nejraději rekovství dokazuje". V kladném případě se ovšem musíme připravit na to, že se možná ještě dočkáme od Hovhanesse jeho "Borise Godunova". Ačkoliv o něm totiž Oliver Daniel v r.58 v tehdejší poznámce k desce napsal, jak je inspirován Dufayem a Des Présem, a krom toho arménskou a gruzínskou hudbou, mohl se tento pre-new-ageovský eklektik klidně jmenovat Modest Petrovič Hovhaness. Inspiraci Musorgským Daniel docela opomíjí za situace, kdy v Hovhanessově Tajuplné hoře za sebou defilují skoro celé Kartinky: Promenádu následuje Velká brána kyjevská, rychlá pasáž je zase Tanec kuřátek, pomalá s S mrtvými mrtvým jazykem. Hovhaness je zkrátka Musorgského vzdělaným epigonem; dozvídáme se, jak by tento asi psal, kdyby vedl úctyhodnější životosprávu.
Naivistický obraz na obalu (jeho autorem je Robert M. Jones) jen podtrhuje Musorgského atmosféru u Hovhanesse.
Get your own Free Home Page