Get your own Free Home PageJohn Jenkins (1592 - 1678)
All in a Garden Green
Rose Consort of Viols
John Jenkins není atraktivní na první poslech. Zpočátku se zdá nudný, nicméně při opakovaném poslechu pochopíme jeho nevtíravost a jistou duchaplnost. Záleží pak na vkusu či náladě, nazveme-li to noblesní skromností, průměrem v dobrém smyslu slova - anebo pomyslnou "2.ligou" alžbětínské Anglie. Jenkins nemá harmonickou barevnost Frescobaldiho, monumentální rozmach Sweelinckův, temperament Monteverdiho, a což teprve erotismus Dowlandův. Vychází ze shakespearovské doby, díky svému dlouhému životu však předznamenává i vrcholný barok. Slovo "průměr" zde není urážkou, ale naopak známkou příslušnosti k jednomu ze zlatých období hudby, o jehož ryzosti rozhoduje právě laťka průměru. Tomu odpovídá i muzikologická a interpretační péče věnovaná oné době v dnešní Anglii, což se nemůže neprojevit mj. na tomto výběru z Jenkinse.
Protože je deska průřezem mnohaleté tvorby jednoho autora žijícího mezi dvěma významnými styly, je též cestou od imitační polyfonie ke suitovosti. Slyšíme na ní echo Palestrinovy Písně písní, stylový přerod však sahá až k Purcellovi - to ve fantazijně stavěných vícehlasech - a zaslechneme i předzvuk händelovského menuetu s lidovou periodičností.
Když už jsme řekli, kým všim Jenkins není (nebo je jen v názvuku), neměli bychom zůstat dlužni úvahu, čím je to způsobeno, co je to, co ho činí méně významným nebo méně průrazným? Zdá se, že je to menší tématickou nápaditostí, nepochybně však menší tématickou efektností, atraktivností. Při poslechu váháme: je to autorova motivická rozpačitost či skromnost? (Předzvěst budoucích dějin v tom však těžko hledat. Je totiž jisté, že - alespoň v tomto viditelném světě - historicky zvítězila atraktivnost...) Totéž platí i o Jenkinsově modulační technice - vychvalované, možná až přehnaně, v poznámkách k desce od Andrew Ashbeeho. Modulace jsou velmi plynulé a nenucené, neokořeněné (snad až na jeden překvapivý skok do stejnojmenné mollové).
Jenkins nemá své osobité manýry a dobovými trpí jen minimálně. Nemá však ani motivickou průraznost. Méně floskulí je dalším důvodem, proč je těžší orientovat se v něm a přiblížit se mu. Uděláme-li z nouze ctnost a Jenkinse nazveme nepochopeným géniem, pak můžeme říci, že kdyby byly dějiny psány "pojenkinsovsku", byli bychom v době vídeňských klasiků už někde u atématického slohu. (Ostatně, Purcellovy fantasie takovému vývoji ještě ve své době neřekly "ne".)
Pokud jde o výkon Rose Consort of Viols, je s Jenkinsem kongeniální: skromná, nikoli však plochá, hudba bez manýr, floskulí a frází ( - není-li ovšem svého druhu manýrou tzv. "autentická interpretace", pro niž je příznačná absence vibráta a smyčcových efektů?). Pojetí je to - řekněme - pietistické: velmi pečlivé, blízké dokonalosti, svědčící o velké tradici. Intonační a rytmické nedokonalosti nenajdeme snad ani v náznaku stejně jako chyby ve smyčcové technice během klidných melodií. S úctou a pokorou jde ale i jistý - jakkoli "andělský" - chlad. (Kdyby to nebyl hřích, zachtělo by se člověku zahřát na chvílí "tam, kde se peče".) Taková hudba, takto interpretovaná, ovšem také přináší sympatické rysy introvertní tvorby. Posluchač se jí musí přiblížit, nevnucuje se sama.
Ani Rose Consort však není "bez trní". Tím máme na mysli basové koloratury při rychlosti nasazené "¸ la 20. století". V Anglii i u nás je jistě řada dobových svědectví, že "se to tak hrálo". Co je to však platné, když ucho navyklé již dnes na "výslovnost" běhů v hloubkách produkovaných elektronicky není už uspokojeno "zahuhlanými" běhy zahranými na gambu podle podivného idealismu: "o notách, které jsou tam psané ví Panbůh, Jenkins a já".
Jenkinsovská deska je pro nás zajímavá i jako muzikologický výkon. Průvodní text poskytuje hluboký vhled do autorova díla v kontextu dobových peripetií - světských i hudebních. Krom toho je deska též sui generis výkonem "obchodnicko-vlasteneckým": je totiž zářným příkladem, jak udělat z průměru nadprůměr. To není kritika Angličanů, ale nás, kteří máme radost, když se z toho, co je v našem kulturním dědictví nadprůměrného, dělá aspoň průměr. (Pokud se s ním vůbec něco dělá...) Ale zpět do Anglie. Tamní studenti muzikologie se nebudou moci napříště vymlouvat, že nemají odkud se seznámit třeba s Jenkinsem.
Zájem o desku začíná mnohdy očima: obalem a textem. U firmy NAXOS je obé stylové. Za název desky je zvolena národní píseň využitá pak tématicky v jedné z Jenkinsových Fantazií zařazených na desce. To má pro anglické publikum nepochybně svůj význam. Jenkinsovi současníci H.Vaughan, R.Crashaw a R.Herrick mívají totiž ve svých básních "zelenou zahradu" svázánu se slavíkem a loutnou, květinami a dívkami - ale také se studeným dechem zimy. A tehdy se nám ještě spíše vybavuje John Donne.
Jenkins není atraktivní na první poslech. Jeho skromnost vede ke ztišení, k soustředění - nikoli k nudě. Je inteligentní a zároveň normální. A nedává nám (nemocným na konci tisíciletí stálým hledáním dráždidel, senzací a rarit) tím lekci?
Get your own Free Home Page