LACHRYMAE

Paul Hindemith: Trauermusik (9'01)
Benjamin Britten: Lachrymae op.48a (15'39)
(Reflexe nad písní J. Dowlanda)
Krzysztof Penderecki: Koncert pro violu a kom.orchestr (25')

Kim Kashkashian - viola

ECM Records
rok nahrání: 12.1992
rok vydání: 1993

text bookletu: Hans-Klaus Jungheinrich
producent: Manfred Eicher
HHHH

Před dávnými lety, když ještě nebyl na světě feminismus, upozornila mě jedna muzikantská kolegyně suchým konstatováním faktu, docela bez feminismu, že "žena - když se povede - hraje lépe nežli muž". Od té doby si na to dávám pozor - a v případech jako je Kim Kashkashianová shledávám, že měla pravdu. Tam, kde se totiž u mužů čeká heroičnost ( - ale dopadá to někdy spíš jako siláctví, až hysteričnost...), tak tam si může žena dovolit tu zmužilost dotknout se citlivě, a přesto rozhodně a pevně, klíčových departmentů duše!

Je to tedy především skromný, ale intenzívní výraz, co Kashkashian přináší - žádné trhání kulis. Má stejně lehkou techniku běhů levé ruky jako neslyšnou obrátku smyčce. Jen s dublovanými (přesněji: tremolovanými, ale i stupňovitými) notami ve vrcholu Brittena si nejsem zcela jist, co se týče souhry levé ruky s pravou rukou a s orchestrem. Co je však důležitější, že i naléhavé výšky nejsou nepříjemné.

Komentář k CD probírá fenomenologii slz v evropské a orientální kultuře, a to s německou důkladností (naštěstí však bez její přetíženosti), vycházeje až od otázek transsubstancializace, přes Hegela až k Adornovi! (A proč ne? Třeba se stanou vydavatelské poznámky k deskám záminkami ke vzniku traktátů z humanitních oborů a také cestou, jak "propašovat" ty traktáty ke čtenáři, čímž vznikne nový Gesamt-kunst/wissenschaft-werk.) - Vlastně je to ale obranný spis ve prospěch hudby vážné v obou smyslech toho slova. H.-K. Jungheinrich nám v něm připomíná, že u stinných stránek života zůstává prostor pro hlubokou uměleckou práci: tyto zážitky - po většinu života odsunované do stínu - právě proto, že se špatně prodávají, nestaly se (aspoň prozatím) obětí masového vygumování mozků zábavním průmyslem. (A meditujme tu na chvíli o rozdílu mezi dobře prodejnou děsivostí hororů pro komerční TV a skutečným děsem z válečných dokumentů...)

Takto pojatému komentáři pak neškodí absence fotografií orchestru a dirigenta, ba ani Brittena (s perem) a Hindemitha (s taktovkou). Zato Kim Kashkashianová je tu na dvou fotografiích odpovídajících meditativnímu výběru skladeb i jejímu stylu hry; ovšem o ní a o dirigentovi i s orchestrem se z komentáře dozvídáme stejné nic - což je přeci jenom trochu málo...

Pokud jde o Smuteční hudbu, nebudu zde opakovat proč vznikla, zajímalo by mě však, zda se dodnes hraje navzdory tomu, že byla psána s improvizační rychlostí, nebo právě díky tomu nedostatku času k hlubokému rozvažování?

Lachrymae, jež daly desce útěšný název, jsou Brittenovy variace, jež mimořádně elegantně "zacouvají" z impresí i expresí jeho rozšířené tonality zpět k Dowlandovu alžbětinskému tématu. (Bude-li kdo chtít důkaz výrazové síly bílé diatoniky položené po chromatice, připomeňte mu, prosím, tento geniální příklad!) Pozdní autorova instrumentalizace klavírního doprovodu Slzy většinou obohatila; někdy se však prozrazují spíše klavírní figurace, než ostinata původu orchestrálního.

Opravdu smutná - až k neřesti zvané Zoufalství - je pak skladba Pendereckého. Rezonuje s titulní fotografií, jež je o drastičnosti, nikoli o meditativním pólu smrti. Ale možná, že je to tak správně. 20. století se chýlí ke konci, a tak je čas účtovat: Copak nám všechno přineslo??

Home

This page hosted by Get your own Free Home Page