Get your own Free Home PageFestival se blýskl několika dramaturgickými kontrapunkty. Zase o kousek nahlodal naše posluchačské klasicko-romantické stereotypy, a zase potvrdil nelehkost řešení rébusu oné tajuplné "autentičnosti". Kdo mohl těžit z kontinuity tradice - té římskokatolické u Palestriny a shakespearovské u závěrečných Angličanů - tomu "bylo hej".
Festival ale také "nastavoval zrcadlo": neujasněnosti statutu amatéra v dnešním tzv. tržním prostředí. Panelovou diskusi odpovědných by si zasloužily takové otázky jako je financování a veřejné prezentování neprofesionálních výsledků umělecké činnosti, ovšem prezentování pod standartou (a s veřejně avizovaným standardem) Amatérismu. (Ale také veřejné poděkování amatérům - prostě za to, že jsou!) Kdo je evidentní profesionál, to se dalo odhadnou z celkového programu FSH jen podle počtu "skalpů" ukořistěných "cestou bojové slávy", s nimiž je zvykem se v takových programech chlubit. I v tržním prostředí však má hudba jednu výhodu proti bankovnictví: hraje-li kdo amatérsky, pozná se to hned, a ne až uvalením nucené správy.
Amatéři by neměli ani muset, ani chtít vydělávat na sebe. Musejí-li, zračí to nevděčnost společnosti za kulturně misionářskou, ale v důsledcích vlastně i protikonzumní (protidrogovou, protikorupční, atd.) činnost amatérů. Chtějí-li však vydělávat, jdou do podoby harmonikářům z Metra. Profesionálové by možná zase neměli - řečeno s Humem - nechat své jméno asociovat se jmény amatérských souborů. Ale to už je jejich profesionální starost. Chceme-li se však vůbec ještě dostat k hudbě, která na FSH zazněla, není na tyto rozbory místo v tomto článku; nedávejme je však "k ledu".
Poslední chladný motiv nás vrací zpátky do míst, kde se převážně festival konal - v křížové chodbě krumlovského kláštera Minoritů. Zastihli jsme ho ve smutném stavu (preferencí minulého ministra kultury byly přece památky...) a smutně se na něj dívá i nejvěrnější posluchačka koncertů FSH, Svatá Reparáta, ze svého úplného kostlivého relikviáře v onom ambitu. Město Adrii zachránila před Saracény - sama sobě nedokáže obstarat ani sklo do sněhurčí rakvičky. Klášter s kostelem CUM TANCENT, CLAMANT; Bůh oproti tomu všechno ví - ale nepoví. Kam se ztrácejí peníze z přemnohých Německých a Holandských turistů, které by měly být poprávu obráceny na obnovu památek Českého Krumlova? Anebo je účinnější počkat, až na opravy vyberou bratři Minorité do kasičky?
Chlad neoblibovaly ani hudební nástroje, takže mnohé intonační nedostatky od teď svedeme na něj. Ba nebudeme raději vůbec "hledět na hříchy", ale na ona festivalová dramaturgická zajiskření. Jinak bychom se totiž utopili v nekonečných sporech, kdo byl na FSH profesionál - a zaslouží tedy kritickou palbu těžkého kalibru, a kdo byl amatér - a potřebuje vpodstatě pedagogickou péči.
Co tedy vytane v paměti i pár dní po festivalu? Především střídání,
a tedy srovnávání, Landiniho s Machautem na koncertu
Kvinterny Praha. V tom rozhovoru první z nich zastupoval
princip mahlerovsky hudebně-vyprávěcí, princip plynoucího času,
a druhý zase byl schönbergovsky konstruktivní.
Dalším hlavním
zážitkem byla pak vskutku sugestivní a souborem Capella Moraviae
ortodoxně a s nezbytnou dávkou asketismu pojatá Palestrinova Missa Papae Marcelli. (Ještě tak pootočit zvířetníkem, aby k Victimae paschali laudes byly také opravdové Velikonoce, a ne červenec...)
Má-li u nás někdo zásluhu na tom, že posloucháme Machauta "jako normálně", je to Lukáš Matoušek a jeho Ars Cameralis. Díky tomu můžeme uvažovat třeba o tom, že Adornovy a Hábovy sny o informální hudbě a plastických rytmech, katalyzátorem jejichž vzniku je konstrukce, se možná vyplnily už za Karla IV! I po osudem vynucené změně zpěvačky - koncert souboru byl věnován vzpomínce na Z. Matouškovou - jsme se ujistili, že Ars Cameralis bude žít dál. Oldřiška Musilová dá souboru svůj přímočařejší, konkrétnější výraz, ve srovnání s hlasem, který uslyšíme už jen z nahrávek.
Závěrečné dva koncerty, Musica Fresca a dvojice James Griffett (tenor) - Brian Wright (loutna), jež se už těšily výhodě zámeckého prostředí, přinesly milé zážitky. Musica Fresca rehabilitovala svým pořadem Eros v hudbě renesance pověst erotiky na krumlovském zámku, pošramocenou tam od časů sadomasochisticky vražedných excesů Rudolfova levobočka J. d'Austria. Erotický výkon souboru měl mužský průběh, tzn. kulminoval na konci, ve velmi zralé interpretaci Jannequinova Zpěvu ptáků. Ve vtipných překladech renesančních textů, u nichž by se nečervenal snad jen Radim Uzel, nám ukázal tvář "pana Floridora" známý katolický spisovatel Martin C. Putna. Směrem k profesionálnímu pólu festivalu posunují soubor jeho "tři opěrní bodové" - cembalistka Z. Paterová, gambistka I. Žádná a nadějný loutnista J. Krejča.
Tenorista J. Griffett a loutnista B. Wright jsou ve věku, kdy už se nedobývají nové kontinenty. Ukázali nám však, co krásného se dá prožít v těch již dobytých. V atmosféře, kterou vykouzlili od prvních tónů, nám dali nahlédnnout do světa písní doprovázející Shakespearovy hry. Nebylo pochyb, kdo jsou tu učitelé alžbětinské poetiky. (Oni snad pamatují Dramatika osobně!) Zároveň jsme si však do konce koncertu nebyli jisti, zda pak nepůjdeme společně s hudebníky dolů do města provést několik taškařic ze Snu noci svatojánské, popř. poprosit slavíka, aby nepustil ke zpěvu skřivana. Když se k tomu přidá krumlovský Maškarní sál, asi na ten večer nezapomeneme. (A pokud jsme občas do páté řady nedoslýchali loutnu, na vině byl blízký "yes".)
Tenorista Stanislav Předota doprovázený loutnistou Přemyslem Vackem, předvedli řadu duchovně orientovaných písní z renesanční Evropy. Že to byla řada dlouhá, toho jsme si všimli nejenom díky úctyhodně encyklopedické, panevropské provenienci písní, ale bohužel i vinou postupně se vynořující stereotypnosti programu, jež vznikala přepínáním jednoho výrazového prostředku. Co je Předotovou silnou stránkou - přitáhnout posluchače tahem výrazu a už ho nepustit, to se vymstilo při dramaturgii složené z mnoha táhlých písní.
Vaganti přivezli objevnou dramaturgii - Boschettiho Střely Amorovy, ve zřejmě docela stylovém, náznakově divadelním, výtvarném řešení, s gustem zazpívané sbory - a k tomu půvab! To je všechno; a na amatéry (kterými jsou) to není málo. Za časů nebožky-ZUČky by za to byli omedailovaní jak sovětský generál. Právě proto však mezi profi-ligu nepatří a jsou typickým příkladem toho, co už bylo řečeno výše.
Nevýhodou koncertu souborů Duodena Cantitans a Capella Rudolphina bylo, že se konal právě po "Moravanech". V tomto kontextu totiž skončili - co se souhry i intonace týká - až na druhém místě. To by však nemělo zastínit náš dík, za další propagaci děl Handl-Galluse, Kryštofa Haranta a jejich vrstevníků!
Nad koncertem tandemu R. Měřinský (theorba) - P. Wagner (gamba) se nám vkrádá kacířská myšlenka: zda to nebyli právě oni, kdo předvedli "tu pravou" autentičnost? Sáhli totiž tak přímočaře ke komediálním metodám show-businessu, že i nejzavilejšímu kritikovy - a říkám to nerad! - nezbývalo, než se bavit... To platí hlavně o tancích, které hráli, že by se na ně dalo tančit, a o improvizačních variacích, které svým "schválně-nekonečným" vynášením dalších a dalších trumfů připomínaly Krylovu autobiografickou píseň. Pokud však jde o "image Miloše Sádla", ten byl zvláštní už nad cellem - nad gambou se však vyjímá obzvláštně zvláštně.
Na koncertě Kvinterny Č. Krumlov nejvíce zaujal její kytarista, který však svou dnešní kytarou vklíněnou mezi zvuk historických nástrojů nepůsobil jako postmoderní diskuse stylů, ale jako nestylovost.
Pro úplnost - mimo FSH - dodejme, že ambity kláštera byly aktualizovány díly P. Fidricha a M. Borsányiho, na jejichž vernisáži jsme zaslechli 20. století v podobě skladeb pro sólové nástroje: zazněly Matouškova Intimní hudbu pro violu, klarinetový Monologue E. Křenka a Canto I. od M. Ištvána. V očekávání staré hudby to byla zajímavě osvěžující předehra.
Get your own Free Home Page