G.Ph. Telemann:
12 Fantasií pro sólové housle
Gulliverova suita

78:18
nástroje: J. Gagliano, Neapol, 1783
rodina Amati, Cremona, 1783
(smyčce G. Landwehr, Heemstede,1986 a 90)
text bookletu: Andrew Manze
producent: Robina G. Young
1 CD
vydavatel: harmonia mundi - FRANCE (produkce USA, výroba SRN)
číslo desky: HMU 907137
Text: angl., fran., něm.
Nahráno: 12.1994
Vydáno: 1995
DDD

HHHH

Proč není Telemann druhý za Bachem, ale je jiný než Bach? Co to znamená, že "Manze nehraje jako konzervatorista"? A co to má společného s Aristotelem? - To všechno se dozvíte v následujícím článku.

První kolo ušlechtilého klání o to, kam povedou zásadní kroky dějin hudby, vyhrál Bach. Ale kdo ví - možná, že s takovými tvůrčími činy, jako je toto CD Manzeho a Baldingové nastává přinejmenším oživení Telemannova principu, ne-li druhé kolo, v němž mívá protipól naději na úspěch.

S Bachem vyhrála - u houslí bez doprovodu je to zvlášť dobře vidět - apriorita (čímž má být řečeno: z velké části racionálně konstruovaná kompozice, respektující nástroj opravdu jen tam, kde není zbytí). Telemannovy Fantasie jsou však původu improvizačního, a když už jsme zabrousili do filosofické terminologie, tedy empirického. A nejen to. Ohled na prázdné struny, jemuž jsme za našich mladých let (modernistických, 60.) rozuměli jako školskému, instruktivnímu ústupku, se nám dnes jeví jako před-novověký, čili před-descartovský rys. Od Aristotelových časů totiž platilo, že některá místa jsou nám přeci jenom milejší (třeba naše Země). Novověk to převrátil (latinsky má to slovo něco společného s perverzí) a všechna místa byla stejně-cenná, nehodnocená, jen definovaná umístěním na osách X, Y a Z. K ilustraci rozporu těchto dvou koncepcí se nám docela hodí prodej lístků na koncert ve velkém sále (obdobně bychom ale mohli připomenout i jednu absurdní stránku demokracie): všichni jsou si rovni - ale někteří jsou "lépe slyšící".

A. Manze ale nehraje pro velké sály. Nehraje jako konzervatorista. (Toho už u vrat "hudební průmyslovky" odnaučí hrát jako doma: "Ve třetí řadě by to už nikdo neslyšel!".) K postmoderně přece patří šikovné využívání moderní techniky, a tak nás Manze - s pomocí mikrofonu - přenáší do bytové atmosféry barokních hudebně-intelektuálních posezení, na nichž se takovéto zapsané, trochu přikomponované, improvizace přidávaly ke kávě, dýmce a dobré pohodě. Lidé tehdy ještě uměli mít některá místa a chvíle raději...

Manze umí spojit pohodu s profesionalitou. Je mistrem "malých not", zároveň však dodává starou patinu - jistě záměrným - "líným" dolaďováním. Tato rafinovaná symbióza jde ruku v ruce s jeho ovládnutím smyčce. To vše mu umožňuje připomenout nám, čeho všeho jsou housle schopny, rezignují-li na velké sály a vzpomenou si samy na sebe, na svou dřevo-střevo-žíňovou přirozenost, jež je kalafunou provoněným vtělením lidské muzikality.

Dalším radostným znovusetkáním je Gulliverova suita. Ujišťuje nás, že každá vtipná programní skladba z období baroka nemusí být Vivaldiho Jaro; svou povahou nám Gulliver ovšem spíše připomene ten mikrokrystal české hudební radosti, Divertimento (Kasace) I. Krejčího. Na to, jak dobře při něm sekunduje C. Baldingová, postrádáme v bukletu její podobenku. A tak si můžeme jen domýšlet, že ji lobby Telemann-Manze upozadila asi ze žárlivosti, že by jejich - uveřejněné - portréty skončily až na druhém a třetím místě.

Nemůžeme, bohužel, nezmínit jedinou problematickou stránku Manzeho hraní: většina tónů je "každý zvlášť", vazbu několika ve vyrovnaném zvuku snad nenajdeme. Je to manýra a je to škoda.

Snad na to ale pozapomeneme při prohlédnutí a pročtení bukletu. I jeho textem se Manze prezentuje "nestředoškolsky": je totiž k poutavému čtení; a k výběru velmi krásného a velmi muzikantského obrazu O. Gentileschiho si neodvažujeme nic dodávat, jakkoli ten obraz přišel na svět už 69 let před Telemannem.

Home

This page hosted by Get your own Free Home Page