78:18
nástroje: J. Gagliano, Neapol, 1783
rodina Amati, Cremona, 1783
(smyčce G. Landwehr, Heemstede,1986 a 90)
text bookletu: Andrew Manze
producent: Robina G. Young
1 CD
vydavatel: harmonia mundi - FRANCE (produkce USA, výroba SRN)
číslo desky: HMU 907137
Text: angl., fran., něm.
Nahráno: 12.1994
Vydáno: 1995
DDD
HHHH
Proč není Telemann druhý za Bachem, ale je jiný než Bach? Co to znamená, že "Manze nehraje jako konzervatorista"? A co to má společného s Aristotelem? - To všechno se dozvíte v následujícím článku.
První kolo ušlechtilého klání o to, kam povedou zásadní kroky dějin hudby, vyhrál Bach. Ale kdo ví - možná, že s takovými tvůrčími činy, jako je toto CD Manzeho a Baldingové nastává přinejmenším oživení Telemannova principu, ne-li druhé kolo, v němž mívá protipól naději na úspěch.
S Bachem vyhrála - u houslí bez doprovodu je to zvlášť dobře vidět - apriorita (čímž má být řečeno: z velké části racionálně konstruovaná kompozice, respektující nástroj opravdu jen tam, kde není zbytí). Telemannovy Fantasie jsou však původu improvizačního, a když už jsme zabrousili do filosofické terminologie, tedy empirického. A nejen to. Ohled na prázdné struny, jemuž jsme za našich mladých let (modernistických, 60.) rozuměli jako školskému, instruktivnímu ústupku, se nám dnes jeví jako před-novověký, čili před-descartovský rys. Od Aristotelových časů totiž platilo, že některá místa jsou nám přeci jenom milejší (třeba naše Země). Novověk to převrátil (latinsky má to slovo něco společného s perverzí) a všechna místa byla stejně-cenná, nehodnocená, jen definovaná umístěním na osách X, Y a Z. K ilustraci rozporu těchto dvou koncepcí se nám docela hodí prodej lístků na koncert ve velkém sále (obdobně bychom ale mohli připomenout i jednu absurdní stránku demokracie): všichni jsou si rovni - ale někteří jsou "lépe slyšící".
A. Manze ale nehraje pro velké sály. Nehraje jako konzervatorista. (Toho už u vrat "hudební průmyslovky" odnaučí hrát jako doma: "Ve třetí řadě by to už nikdo neslyšel!".) K postmoderně přece patří šikovné využívání moderní techniky, a tak nás Manze - s pomocí mikrofonu - přenáší do bytové atmosféry barokních hudebně-intelektuálních posezení, na nichž se takovéto zapsané, trochu přikomponované, improvizace přidávaly ke kávě, dýmce a dobré pohodě. Lidé tehdy ještě uměli mít některá místa a chvíle raději...
Manze umí spojit pohodu s profesionalitou. Je mistrem "malých not", zároveň však dodává starou patinu - jistě záměrným - "líným" dolaďováním. Tato rafinovaná symbióza jde ruku v ruce s jeho ovládnutím smyčce. To vše mu umožňuje připomenout nám, čeho všeho jsou housle schopny, rezignují-li na velké sály a vzpomenou si samy na sebe, na svou dřevo-střevo-žíňovou přirozenost, jež je kalafunou provoněným vtělením lidské muzikality.
Dalším radostným znovusetkáním je Gulliverova suita. Ujišťuje nás, že každá vtipná programní skladba z období baroka nemusí být Vivaldiho Jaro; svou povahou nám Gulliver ovšem spíše připomene ten mikrokrystal české hudební radosti, Divertimento (Kasace) I. Krejčího. Na to, jak dobře při něm sekunduje C. Baldingová, postrádáme v bukletu její podobenku. A tak si můžeme jen domýšlet, že ji lobby Telemann-Manze upozadila asi ze žárlivosti, že by jejich - uveřejněné - portréty skončily až na druhém a třetím místě.
Nemůžeme, bohužel, nezmínit jedinou problematickou stránku Manzeho hraní: většina tónů je "každý zvlášť", vazbu několika ve vyrovnaném zvuku snad nenajdeme. Je to manýra a je to škoda.
Snad na to ale pozapomeneme při prohlédnutí a pročtení bukletu. I jeho textem se Manze prezentuje "nestředoškolsky": je totiž k poutavému čtení; a k výběru velmi krásného a velmi muzikantského obrazu O. Gentileschiho si neodvažujeme nic dodávat, jakkoli ten obraz přišel na svět už 69 let před Telemannem.