Max Reger:
Sonaty pro sólové housle Op. 91, sešit II.
(a moll, B dur, e moll, G dur)

nástroj Nicola Amati
text bookletu: Kevin Bazzana
1 CD
DORIAN RECORDINGS
číslo desky: DOR - 90212
Text: angl., něm.
Nahráno: 9.1994
Minutáž: 55:30
DDD

HHHH

Miss Mathé - tak aspoň je Ulrike-Anima Mathé, trochu nezvykle, titulována v ediční poznámce tohoto CD - patří mezi umělkyně, u nichž se t.č. může klidně uvádět věk: 26. Další čísla, která v souvislosti s touto houslovou Miss booklet uvádí, nás ale potěší už jen jako muzikanty: Op. 91, sešit II., č. 1, 3, 5, 6 z r. 1905 od Maxe Regera. K tomu 1 housle bez doprovodu.

Navzdory svému jménu nedebutovala na Kavčích horách, ale v newyorské 92. ulici (což je zřejmě cosi stejně prestižního - ne-li víc - když to tak v jejím životopise vypichují...); a neméně hrdě se hlásí ke svému dalšímu koncertování - od Floridy po Norsko, a přes Československo až na hudební festival Marlbora. Tam všude nepochybně zaujala svým elánem i pečlivostí, svým hraním "doopravdy" (kdy jindy, ne-li pod třicítkou?). Tím je vymezena i její maličká nevýhoda: někdy trochu prudší přechody přes struny, jak tomu u křehkých ale temperamentních houslistek bývá. Ale díky Bohu za to všechno!

Obálka jejího CD je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Je americká a zároveň vkusná, dokonce z rodu secesního estétství. Rostlinnými motivy obkružujícími Ulriku, celou stylovou ke své hudbě, se nám připomíná Mucha. V Regerově hudbě je však i díl předzvěsti Muncha! Anebo resonance Kierkegaarda, jeho "bázně a chvění". To dobře pochopila i naše U.A.M. a pracuje s časem opravdu citlivě - a i kdyby Regerova hudba neměla jinou vlastnost, už to ho odděluje od Bacha!

Z Regera ale nebude ani Dvořák; a ptáme-li se, proč bychom si ho nepřáli poslouchat k nedělnímu obědu, neuspokojuje nás obvyklá odpověď, že "je při svých pokusech navázat v lisztovsko-brahmsovském prostředí na Bacha přetížený a překomplikovaný zvukově i myšlenkově". Řešení hledejme někde jinde a klíčem k němu mohou být právě skladby pro sólové smyčce, v nichž Reger prodělává záměrnou očistnou lázeň a varhanní sazba tu nepřichází v úvahu.

Málo se totiž mluví o tom, že jeho uvolněnou chromatiku, neurastenicky "rozvádějící" do chromatické alterace, dělí od schőnbergovsko-hindemithovské emancipované disonance jen pár dávných výstřelů v Sarajevu... Není tedy divu, že je dějinný i hudební senzibil Reger hudbou pro znalce, že jeho skladby pro sólové smyčce neznějí tam, kde je jako přídavek očekáván Paganini. Mimochodem, názvuk na něj v č. 7 CD není nadšeným navázaním, ale nostalgickou intelektuálskou koláží mahlerovské úrovně. Je to pohozený dílec z Paganiniho jak kus přístroje ze Lhotákovy radiostanice po vichřici. (Či snad před vichřicí?? - viz. výše o Sarajevu.) - Závěrečná věta ze Sonaty č. 5 se zase pokouší přidat další fugu k těm Bachovým pro sólové housle. Problém je však v tom, že - jak řekl Marwin Berman ve Znovuokouzlení světa - "kdybychom dnes vyráběli z kamene zlato jako alchymisté, nebude to už tak docela ono"...

Regerova chromatická tonalita (na cestě až k enharmonické) je skutečně intonačním oříškem, tím spíše u smyčcového nástroje, jemuž přiznívají prázdné struny. Bůh Hudby prostě "nenechá bez trestu toho", kdo by tímto způsobem "bral nadarmo" diatonické opěrné body. Stejně tak je i Miss Ulrike (anebo rovnou Reger?) lepší v vchromatice než v náhlých paprscích diatoniky. Nechci tím ovšem nikterak snižovat obdivuhodné dílo, které tu Miss Housle odevzdává. Má to být připomenutí neřešitelné schizofrenie evropského vícehlasu.

Home

This page hosted by Get your own Free Home Page