Ačkoli nese Institut, v němž se koncert ze skladatelského díla Friedricha Nietzscheho 1. listopadu 1995 konal, jméno jednoho z mála vyšších lidí, Goetheho, představil se nám na něm sám projektant nadčlověka v "příliš lidském" světle. Na repertoáru byly jeho písně a klavírní skladby; a spatřili jsme v nich spíše poslušného chlapce z pastorské rodiny (který jde v dešti pomalu domů, protože "pan učitel dětem zakázal běhat ze školy") anebo názvuky nešťastných myšlenek osamělého, bezmocně nemocného muže, který během čekání na smrt sní o vůli k moci (ale "nesnese se se sestrou"...). To je vše. Představte si zkrátka Schumannovy Dětské scény, případně Vzpomínku na Plzeň (dílo to jiného Friedricha - Smetany), přerušené ve střední části jedním či dvěma lisztovskými výkřiky, aby se pak hudba vrátila k původnímu - vlastně docela "pohodovému" - toku.
Skladateli Nietzschemu nelze upřít muzikalitu - aby však vznikla hudba, která "by byla nadčlověku něčím víc než je opice člověku", potřeboval by k tomu její autor znát Beethovena a Baseviho do té míry, jako znal předsókratiky a Schopenhauera.
Zarathustrovské - nepochybně svým způsobem oprávněné - stanovisko k ženám je celkem obecně známo. V případě zpěvačky Olgy Černé by se ale měl Nietzsche u Zarathustry přimluvit, aby aspoň na ni bič nebral: udělala totiž z jeho písní to nejlepší co se dalo. (Jistě totiž není snadné zpívat díla téměř insitní a vytvořit přitom atmosféru skoro jako při Zimní cestě.) - V oblasti klavíru by zase člověk čekal od Nietzscheho - který přece "filosofoval kladivem"! - přinejmenším jeho rozštípání. Kladívka Fr. Kůdy však jen těžko hledala uprostřed maloburžoazního ducha "zmenšující ctnosti" ty krátké chviličky "z břehu mořského", jež by jistě víc slušely duševnímu aristokratismu "stromu na hoře trápeného větrem" a "hvězdy vyvržené v ledový duch osamění".
Nezbývá tedy než konstatovat, že se - aspoň pokud jde o hudbu -
nadčlověk přece jen snadněji hlásá, než udělá...
...a poděkovat Goetheho institutu
i oběma umělcům
za neobvyklý koncert, který nám umožnil nahlédnout
pravdu děsivou až dionýsky.
Pavel Kozák