Get your own Free Home Page
Fr. Malý - piano
Grieg, Franck, Fauré, Kodály
HH
Deska je come-backem českého hudebníka Jiřího Hegera, který se roku 1975 uchýlil do zahraničí, aby tam - především v Asii - našel tu seberealizaci, jíž doma nemohl dosáhnout bez morálních ústupků všemocné stranovládě. Vzhledem k tomu, že se i polistopadová oficiální místa tváří jakoby nám neměly pracovní výsledky a zkušenosti našich krajanů v cizině co dát, pokusím se na jeden z těchto exilových podnětů, Hegerovu desku (i když samotné její natáčení se uskutečnilo před rokem v pražském Lichtenštejnském paláci), odpovědět - jak doufám - naopak tak, jak si jedině zaslouží, totiž věcnou diskusí. Věru, že k ní skýtá víc než dost inspirace sama "hlavní postava" nahrávky, Hegerova láska - kvinton.
Oba nástroje si nechal Heger postavit u svého přítele Tomáše Pilaře. Populárně řečeno, je kvinton vyhynulou "housloviolou", která by ráda spojila výhody obou nástrojů. Proto sahají struny kvintonu od violového c až po houslové e2. Pohledem i poslechem v nás však kvinton vyvolává řadu otázek. (Proto si také - coby téma desky - zaslouží místo ocenění či neocenění "H" spíše "?".) Jsou snad housle a viola "běžným pracím práškem", který na pořádnou hudbu "prostě nestačí"? A jsou pro ně napsané skladby jakýmsi pochybeným "jinobytím" této hudby až do doby vzkříšení kvintonu? Máme snad nahrávku na nástroj popřený "organologickým darwinismem" řadit někam mezi módní vlny Jurského parku? - Ale hudební historici se už jednou spálili, když užili urážlivou nálepku "stará paruka"! Co když se kvinton s pomocí nějakých komputerizovaných akustických studií zbaví svých původních nedostatků a uskuteční plnokrevné spojení houslí a violy? Zřídí se pak specializované třídy kvintonu na hudebních učilištích? (Vl. Mikulka si kdysi přivezl repliku loutny, ale vzápětí ji prodal, protože se mu z většího počtu strun doslova "nedělalo volno". Stejně tak působí na "obyčejného" violistu fotografie pětikolíkové hlavy kvintonu na zadní straně obalu asi jako fiktivní akty žen s třemi ňadry.)
Podle zvuku je Hegerův kvinton spíše violou s E-strunou, a nikoli houslemi s C. Struna E má vlastnosti vyšších strun violy d'amore, což je - navzdory jejímu krásnému jménu - horší zvuk než u houslí, zabíhající v akordech až do řezavosti.
Klavírního doprovodu se ujal zkušený a citlivý komorní hráč Fr. Malý. Záznam je proveden s velmi slušnou vyvážeností obou nástrojů. Jde o nahrávku s téměř koncertní živostí, nikoli laboratorní slepenec - a to je hudbě k prospěchu! Z desky nelze určit, zda se na ní podílelo nějaké nakladatelství.
Heger je vrcholný romantik - repertoárem, interpretací, fotografií na titulní straně i stylem ediční poznámky. Kromě jeho českých učitelů jsou v ediční poznámce jmenováni i dva Maďaři - Lukács Pál a Mihály András. Právě ve srovnání s Lukácsovým pohodovým (ale také do detailu rafinovaným!) rakousko-uherským erotismem neseným na secesních "krásných modrých" vlnách, je jeho český žák mnohem rozevlátější, dynamičtější a dravější. I když je poučení Lukácsem zřejmé, jakoby ho spíš učil třetí Maďar - Liszt. Třeba bezohledné nasazování užije Lukács tak jednou za skladbu, jako výjimku - zatímco u Hegera jde bezmála o pravidlo. (Že by dědictví asijského působení, kde se od Evropanů očekává právě romantická rozervanost?) - Pokud jde o Mihálye, je škoda že Heger nezařadil do nahrávky jeho Musicu per viola. (Ostatně: celkově mě mrzí, že nezařadil nic soudobějšího než mladého Kodálye.) Bavím se totiž představou, co by řekl Mihály kvintonové nahrávce závěru své skladby - modální technika v extrémních výškách -, kdyby nevěděl že je k dispozici houslové E...?!
Obecně je Hegerovou silnou stránkou práce s časem a výrazem. Slyšíme to v kantiléně Faurého Elégie. Zřejmá velká pódiová zkušenost, kdy Heger bojuje každý zlomek vteřiny o posluchačovu pozornost, má ale svou stinnou stránku: opomíjené (snad i záměrně!) zvukové detaily, které na pódiu akusticky i psychologicky zanikají, ale mikrofon a analytický poslech desky je (pro)zrazují. Při návratu "z konce světa až do Čech" musí zkrátka J. Heger počítat, že se vrací do prostředí notně školometsky zatuchlého - - což nepochybně platí i pro tuto kritiku, že?
Závěrem bych chtěl J. Hegera poprosit, aby byl i nadále "porodním asistentem" české hudby a hudebníků ve světě. Nám ale prozatím dluží ještě desku s různorodějším repertoárem a na standardní nástroje. Možná, že by takový "druhý díl desky" doplnil i představu Hegerových asijských posluchačů o "Evropě jaká je".
Get your own Free Home Page