Get your own Free Home Page
RCA Victor - Red Seal, BMG
text bookletu:Michael Steinberg
producent: J.J. Stelmach, R. Dombrowski
1 CD
číslo desky: 09026 61697 2
Text: angl., něm., fran.
Nahráno: 1992 a 1993
Vydáno:1996
Minutáž: celkově 77:52
DDD
HHHH
Je-li I. Perlman pozemšťanem, je P. Zukerman aristokrat. Velký Malý lord. -
Odpradávna je oba poslouchám a na deskách jednoho z nich mám dojem, že ten druhý stojí, resp. sedí vedle, že má dlouhou pauzu, ale za chvíli začne hrát. Byli (a jsou) pro mě radostným důkazem toho, jak to dopadá, když se muzikant zabývá hudbou, a ne obíháním a obstaráváním všeho možného (jako v jedné nejmenované zemi). Takže si ti dva mohou dovolit nechat ve svých nahrávkách, vyznačujících se intonačně téměř "absolutním hmatem", občas - a mám až podezření, že i to snad dělají schválně? - nedointonovanou notičku, která se mezi muzikanty jmenuje "...aby se poznalo, že to nahrál člověk". Ostatně, nezapomenou si ani z diváků vystřelit - to když jeden skončí u špičky a druhý u žabky.
Dávno jsem se ale také chtěl dobrat pravdy - mluvím teď už jen o Zukermanovi - jak je to s tím chvěním zvuku u jeho houslí? Nedokážu totiž rozeznat, zda má tak jemné vibrato (a tón rozvibruje v jeho vrcholu) - anebo zda se mu rozechvěje smyčec, když při vzdušných tónech míjí těžiště? Já vím, že se tomu budou milovníci hudby smát a řadit tohle mé přemítání někam k Mastroianiho výroku, že "viděl striptýz úplně potmě". Ale u nás, tzv. profesionálů, je to vážný problém. Ta druhá varianta by totiž byla - podle ortodoxní školy houslového "kabuki" - méně úctyhodná... Postupně tento problém přehlušily akutnější životní starosti - a tu, hle, leží přede mnou nová Zukermanova nahrávka, přímo Brahmsových sonát, a problém je tu znova, ale tentokrát o něm mám napsat, a já nevím.
Pokud však jde o opravdu podstatné umělecké vlastnosti, pak mají Zukerman a Brahms jednu společnou: za prostým povrchem je hluboký obsah, a ten je podložen uměleckou prací a tradicí. Z Brahmsovy strany jen připomeňme, že je to tradice sahající až k Mannheimu a k barokním houslovým sonátám, vyjadřovaná schubertovsky prostou písňovou fakturou (často i s připomínkami vlastních písní). U Zukermana zase na první poslech vnímáme vlastně velmi klidné a vyrovnané hraní - na poslech desátý a analytický však jemné a rafinované tvarování detailů skoro každého tónu. (Snad jen spiccatové dvojzvuky kolem 10,05 tohoto CD jsou vyřešeny problematicky. Jejich rytmické "přepadávání" se na to, abychom jim rozuměli jako agogickému hnutí, opakuje příliš stereotypně - a tak je ale nelze považovat ani za výše zmíněné "nahrál člověk".)
Komentář k CD je pro znalce: aby z nich byli ještě větší znalci. Není nezajímavý - ovšem kdo není předem informován, bude z něj možná mít v hlavě "polojasno". Asi se musí číst jako sbírka informací (názvů, jmen, letopočtů a opusových čísel) a ne jako vyprávěcí text. Zaujme hlavně, jaká Jména se točila kolem sonát od chvíle jejich premiér: K. Schumannová, J. Joachim, E. Reményi. Jaká jen škoda, že nenatočili! Jejich dědicem - to cítíme - je ten kdo natočil, Marc Neikrug, citlivý Zukermanův doprovazeč s vysokou kulturou úhozu.
Barvy obalu jsou "ad usum" nahrávky naplněné kultivovaností na úrovni Brahmse a Zukermana snad až příliš vtíravé? S relativní triviálností obalu nás však smiřuje obraz stromů. Jsou sice dva, ale přesto jsou osamělé...zrovna jako velké umělecké osobnosti. Strom, to je přece motiv toho pravého duševního aristokratismu, rovnou ze Zarathustry.
A vysvětlení (pokud jde o smyčec)? Už ho mám! Ke skutečnému aristokratismu přece patří interesantní "zvláštnost" ve výslovnosti.
Get your own Free Home Page