„Dobří rodiče jsou dětem největším bohatstvím. Moji milí rodičové byli vůči nám bohati moudrou spravedlností, ale chudí hmotnými“ – touto životopis Jakuba Jana Ryby.  A opravdu – u dveří jeho otce, vesnického podučitele, si podávaly kliku bída s nouzí. Poměry v polovině 18. století byly pro kantory neutěšené a situace se zlepšila až po vydání císařského dvorního dekretu Allgemeine Schulordnung (Všeobecné školské zařízení) z 6. prosince 1774. Do té doby plynul kantorovy příjem z kostela a pak přímo od rodičů jeho žáků. Ti odváděli učiteli desátky – koledy, koláče, vejce, obilí a trochu peněz. Doba však byla těžká i pro vesnický lid, a tak kantor musel často obcházet dům od domu a domáhat se toho, co mu právem náleželo. Aby si přivydělal, hrával na tancovačkách, svatbách a pohřbech, přisluhoval při hostinách na faře, často též býval obecním písařem. Je tedy zřejmé, že musel být zběhlým muzikantem. Platilo to i pro Rybova otce, který byl zdatným varhaníkem, a dokonce i komponoval.
Působil nejprve v Rožmitále, později ve Volyni a v Přešticích. Tam se 15. listopadu 1763 oženil s Rozalií Karníkovou, dcerou učitele Jana Karníka. Do této kantorské rodiny se 26. října 1765 narodil Jakub Šimon, který později při biřmování přijal ještě jméno Jan. Byl prý miláčkem rodičů, zvláště proto, že jim nahradil zemřelé prvorozené dítě.

Přeštice - prvé doteky hudby

Ryba ve své autobiografii vzpomíná na příhody z dětství. Již ve čtyřech letech počmáral mnoho papíru, když u dědečka, kde trávíval mnoho času, „psal noty“. Protože papírem, pery i inkoustem bylo třeba šetřit, dostal malý Jakub raději staré housle, na něž tak horlivě hrál, „že milí posluchači, ohlušeni pronikavými libozvuky, vykázali ‘příjemného’ hráče ze světnice nebo mu musili nástroj vyrvati z rukou”.
Před velikonocemi jej vzal jeden z otcových žáků na kůr. Byli nahoře sami, v kostele tiše rozjímali shromáždění lidé. Jakuba varhany ohromily a toužil si na ně zahrát. Onen žák tedy šel šlapat měchy a kostelem se rozlehly děsivé zvuky. Záhy přiběhl děd Karník a oba výtečníky čekal pořádný výprask.
Po těchto zkušenostech malý Ryba o to více přilnul k houslím. „Tiskl jsem je k srdci, líbal, objímal, hovořil s nimi, usínal a probouzel se s nimi, ba někdy jsem je i několikrát v týdnu umyl.“

Ve škole

Když bylo Jakubovy pět let, čekalo jej stěhování. Otec dostal místo podučitele a varhaníka v rodném Nepomuku, a tak nyní chodil Jakub ke druhému dědečkovi – ke kloboučníkovi Janu Rybovi, váženému městskému radnímu. Doba byla zlá. Po katastrofální neúrodě nastal hlad, lidé jedli otruby, kopřivy, dokonce maso z uhynulých zvířat a nakonec došlo k nejhoršímu – objevil se mor. Lidé umírali po stovkách a krajinu zaplavovala smutná zákoutí morových pohřebišť.
V sedmi letech se začal Jakub seriózně učit hudbě. Ve škole se věnoval zpěvu, doma také, navíc cvičil na klavír a od devíti let také na housle. Pod otcovým vedením dělal velké kroky a záhy byl schopen zpívat čistě a bez chyby z listu. Spolu s otcem přehrávali Wagenseilovy sonáty, později v devíti letech, se začal učit základům kontrapunktu. Od téhož roku přispíval do rodinné pokladny – jako druhý altista dostával plat tři zlaté, za rok již byl prvním altistou s platem šest zlatých ročně.
Aby zmíněné místo dostal, musel chodit do školy. To se však malému Kubovi tuze nelíbilo! Učitel byl hrubián a na děti svého pomocníka měl obzvlášť spadeno. Ve svém životopise Ryba na školu mnohokrát vzpomíná: „Neustálé nadávky, hrubé, pacholské jednání s bitím všeho druhu znechutily mi školu tak, že jsem tam šel vždy s pláčem a otevíraje dvéře, třásl jsem se na celém těle. Nečistot školní místnosti ještě zvyšovala odpor. Stěny byly podobny tisícileté zřícenině. […] V tak tmavém, nečistém a páchnoucím žaláři musili jsme seděti denně bez přestávky dvě hodiny ve společnosti hus a kuřat a poslouchati řádění učitelovo.“ Tento „učitel“ byl Rybovi jistě při jeho pozdějším kantorování mementem a stálým odstrašujícím příkladem.
Chlapcova výuka tedy pokračovala hlavně mimo školu; s otcem se učili generálbasu a hře na varhany, u nepomuckého kaplana Václava Helda dva rojky pronikal do základů latiny a řečtiny. Volný čas věnoval skladbě a především četbě. Nadaného hocha se ujal strýc Jan Vaněček působící tehdy v Praze. Krátce po svých patnáctých narozeninách se Jakub Jan Ryba vydal se strýcem na cestu a počátkem listopadu roku 1780 se již rozkoukával v Praze.

"V jiném světě"

Protože mladý Ryba znal již z Nepomuku základy latiny a řečtiny, domníval se, že vstoupí hned do třetí třídy piaristického gymnázia. U přijímacích zkoušek však zcela pohořel – nepřijali jej ani do první třídy. Důvod byl prostý: psal se rok 1780, právě začalo platit germanizační nařízení Josefa II. a Jakub neuměl německy. Byl zklamán. Dotklo se ho, že „pro Čecha není v Čechách místo“, jak poletech trpce poznamenal v dopise Františku Vavákovi. Přihlásil se tedy do čtvrté třídy piaristické normální školy a za rok již bez problémů složil zkoušky do první třídy gymnázia. Zde se učil latinské mluvnici a větné skladbě, nechyběla ani výuka francouzštiny a italštiny. Hlavně se však zcela změnil jeho kulturní obzor, jak na to vzpomíná ve své autobiografii. „Zde v Praze jsem octl v jiném světě. Vznešená hudba v pražských chrámech, u Křižovníků, u sv. Mikuláše na Malé Straně, u sv. Michala a jiných, řízená Koželuhem, Praupnerem, Strobachem, Vogelem, mne úplně okouzlovala. V prvním pololetí jsem byl hluchý a slepý, myslil jsem pouze na hudbu. Ve volných dnech navštěvoval jsem vždy metropolitní chrám a tam jsem pilně naslouchal gregoriánskému chorálu. Tento zpěv, doprovázený varhanami, mně byl zvláště příjemný, ani si to nedovedu vysvětlit. V semináři slyšel jsem různé koncerty, kvarteta, symfonie a pod. Opravdu nebylo slavnosti v kostele, jíž bych s napjatou pozorností nebyl přítomen.“
Začal si také opisovat různé skladby, například Koželuhovy, Haydnovy a Bachovy klavírní sonáty, Pichlova kvarteta a podobně. Třídní učitel Hanel si ze svých studentů vybral tři nejlepší muzikanty s úmyslem založit smyčcové kvarteto. Protože všichni hráli jen na housle, naučil se Ryba v krátké době na violoncello a jeden z jeho spolužáků na violu. Pak již hráli, s třídním profesorem u prvních houslí, kvartety Josepha Haydna, Jana Křtitele Vaňhala, Josefa Myslivečka a dalších. Ryba též působil jako houslista na pražských kůrech, chodil poslouchat různé varhaníky. Zvláště vzpomínal na Josefa Norberta Segera, jehož příklad mu dal „dosti látky k přemýšlení, bádání a cvičení“. K tomu měl pak příležitost v kostele sv. Salvátora, kde nějaký čas působil jako varhaník.

Zrození skladatele

Po dvou letech usilovného studia – vždyť se učil čtyřem jazykům! – a neméně usilovnému zdokonalování se ve hře na několik nástrojů zatoužil Ryba roku 1782 po kompozici. Napsal nejprve podle Vaňhalova vzoru šest smyčcových kvartetů. Ty byly přáteli hrány a chváleny, což spustilo příval dlouho zadržované tvořivosti. Během jediného roku vzniklo 24 písně, dále mše, Te Deum, litanie, opereta, 8 kasací a mnoho dalších skladeb. „Ano, opravdu, je-li nitro šílené, rádo si uleví. Mé nitro bylo určitě úplně šílené. Za dlouhé nečinnosti se v něm ukryla velká zásoba a nyní byl čas, kdy se ze své schránky uvolnila.“
O Rybovy skladby byl zájem. Ryba komponoval a opisoval celé noci, minorita Veselý byl pověřen doručováním hotových rukopisů a inkasování honorářů. Zpočátku šlo vše dobře, ale pak se Veselý pustil do obchodování na vlastní pěst a začal měnit na rukopisech jméno autora. Prahou tak kolovala díla označená jmény Poisson, Peace, Rybaville a podobně. Netrvalo pochopitelně dlouho a nekalé obchodníkovy praktiky byly odhaleny. Ryba se stával známějším, pravidelně chodil do divadla, kde se poslechem učil umění orchestrace, postupně se před dním otevíraly bohaté umělecké perspektivy. Pak však přišla studená sprcha! Otec mu poslal dopis se zprávou o uvolněném učitelském místě v Nepomuku s přáním, aby se o ně ucházel. Jaké muselo být Jakubovo rozčarování! Musel by se rozloučit s vidinou studia na univerzitě, s pražským hudebním životem, s budoucností skladatele…! Chvíli váhal, ale pak se podvolil čtvrtému přikázání, poslechl otce, vystoupil z gymnázia, absolvoval učitelský kurz a zamířil do Nepomuku.
„S Bohem, moji přátelé z ovzduší školy! S Bohem, milá Praho – velký světe – s Bohem, mé vzdušné zámky!“

"Nemo in sua patria propheta"

Než dorazil do Nepomuku (pěšky, jak jinak), bylo již místo obsazené. Magistrát nedodržel dané slovo a přijal na místo učitele panského úředníka bez patřičné kvalifikace. Jakub tedy žil nadále u rodičů a věnoval se četbě a hudbě. Vydával se také na cesty po okolí poznávat různé vesnické kůry. Jaký to byl rozdíl proti Praze! Mladého muzikanta to táhlo do zahraničí, snil o místě u mnichovského dvora – vždyť tolik krajanů v té době úspěšně hrálo v emigraci. V rodných Přešticích zahrál s velkým úspěchem svůj varhanní koncert, škoda jen, že už nežil dědeček Karník; jistě by měl z vnuka větší radost než před patnácti lety, kdy malý Jakub na zdejších varhanách „koncertoval“ poprvé. Úspěch jej povzbudil v úvahách o cestě do Bavor. Otec se však rozstonal a bylo třeba, aby jej Jakub zastupoval ve škole i na kůru. Dal v Nepomuku provést dvě své mše, ale sklidil jen posměch. Všichni si mysleli, že je opsal od nějakého italského autora. „Nemo in sua patria propheta“ (nikdo není ve své vlasti prorokem), zapsal si do deníku.
„Když se otec šťastně uzdravil, zabýval jsem se opět svým zamilovaným plánem, totiž odcestovati. Vyhledal jsem svá nejlepší díla, pěkně jsem ke opsal a doufal, že jimi v cizích zemích dobudu štěstí.“
Nežli stačil vyrazit, uvolnilo se místo pomocníka učitele v Mníšku pod Brdy u jeho strýce Jakoubka a Ryba je na důtklivé otcovo nabádání přijal. Strávil v Mníšku sedmnáct měsíců a jako učitel se osvědčil. Zřejmě v tomto povolání i sám našel zalíbení.

"I v malém městě lze dokázat něco prospěšného"

V roce 1788 byl povolán za školního zástupce do Rožmitálu pod Třemšínem a po půl roce, když 23. května slíbil, že bude „vychovávat státu dobré lidi, zbožné a poctivé občany“, byl ustanoven skutečným učitelem. „Zde je tedy stanoviště mého poslání. […] Pak jsem přemýšlel o povinnostech učitelových a shledal, že jsou velmi vznešené. Abych se úplně uklidnil, zabýval jsem se touto myšlenkou: také v malém městě můžeš něco dobrého dokázati. A uklidněn, zahloubal jsem se ve své nové povolání. Po dvou letech jsem se oženil se svou Aničkou, měli jsme dítky, a tím byly trosky mých vzdušných zámků úplně zničeny.“
Rožmitál, nevelké útulné městečko obkroužené hvozdy, bylo Rybovi jistě milým novým domovem. Město mělo v osmdesátých letech 18. století přes 1100 obyvatel, 64 domů ve vnitřním městě, 138 chalup a chatrčí na předměstí. Dalších 48 popisných čísel náleželo Starému Rožmitálu, který byl vzdálen asi kilometr cesty a kde se dodnes nachází i rožmitálský farní kostel.
V Rožmitále i přifařených obcích bylo dětí školou povinností asi 300, do školy jich však zpočátku chodila necelá čtvrtina – 67. Děti nebyly rozděleny ani podle věku, ani podle vědomostí, a tak jednou z prvních věcí, kterou Ryba učinil, bylo založení druhé třídy. V první třídě učil pomocník Kašpárek, ve druhé sám Ryba. Byl zastáncem nové školní reformy, proto například založil školní deník (pochopitelně vedený coby úřední dokument německy), školní knihovnu, do které kupoval nejnovější knihy, zavedl knihu cti a knihu hanby (na pochvaly a poznámky), bojoval proti pověrám. Zavedl též pevný rozvrh: vyučoval od 9 do 11 a od 14 do 16 hodin. Od 11 do 12 byla hodina hudby a zpěvu, od 16 do 17, někdy i do 18 hodin instrumentální hudba. Děti zpívaly písně před vyučováním a pro osvěžení i během vyučování. Dbal o čistotu třídy (zřejmě při vzpomínce na školu v Nepomuku): aby se ve třídách udržoval stále čistý vzduch, vykuřovalo se po celou zimu jalovcem a mimoto se i větralo (v zimě v té době na vesnici něco nevídaného!).
Povinná školní docházka byla novinkou, a tak se mnozí rodiče stavěli ke škole nepřátelsky – například dne 13. října 1789 se jakýsi sedlák postavil pod okna školy a proklínal ji; školu prý nepotřeboval a jeho děti ji též nebudou potřebovat. Při pololetních zkouškách toho roku se zdály přítomným rodičům vědomosti žáků zbytečně obsáhlé a podrobné, takže říkali, že „děti jistě nepochopily to, co odříkávají, a musí tím přijít o rozum“. Rybovým představeným byl farář Zachar, odpůrce všech novot, a tak o spory nebyla nouze. Obě strany byly neústupné – třenice se táhly sedm let a přestaly až v roce 1795 po vizitaci krajského komisaře F. X. Starka, který dal Rybovi plně za pravdu. Jeho pedagogické výsledky byly již předtím několikrát po zásluze oceněny pochvalnými dekrety.
Spor se Zacharem se projevoval i na Rybových příjmech, neboť farář často schválně určoval čas pohřbů na dobu vyučování, aby učitel nemohl hrát. Učitelé tehdy byli placeni z mnoha zdrojů. Ryba měl nástupní plat vyměřen na 464 zlatých 14 krejcarů ročně,a to takto: 10 zl. z farního kostela, 10 zl. z městské kaple, z nadačních mší 13 zl. 35 kr.; od vrchnosti 28 zl. 42 kr., 6 měřic žita, 2 čtvrtce ječmene, 1 čtvrtec hrachu, 5 sudů a 2 vědra piva a jeden soudek patoků z každé várky, 12 sáhů dříví, vůz sena, při každém lovu jednoho kapra; od města 5 korců a 3 měřice žita, louku „Pod vrchy“, pole „Pod Pazdernou“, 4 sáhy dříví; k tomu  školné od obyvatelů, z města průměrně 64 zl. a vesnic 8 zl., za čištění školy 24 zl. a ještě mnoho dalších položek (velikonoční vejce, posvícenské koláče a zejména takzvané posnopné). Dalším důležitým zdrojem příjmů byly kantorovi různé hudební produkce, jako slavnostní mše, svatby, tancovačky a již zmiňované pohřby.
Zpočátku se tedy v Rožmitále neměl zle, postupně však dětí přibývalo a během napoleonských válek se cena peněz výrazně znehodnocovala- Ryba, který dříve kupoval ze svého knihy do školní knihovny, přidával pomocníkovi, velkoryse odpouštěl nemajetným rodinám školné, byl nakonec nucen důrazně vymáhat, co mu zákonně patřilo, aby uživil rodinu.
Historie se tedy opakovala, a aby mohl jeho syn Josef  studovat v Praze, musel vypomoci strýc Václav Ryba. Druhý syn Vilém pak mohl studovat v Plzni jen díky oblíbenosti Rybových skladeb na plzeňském kůru.
Jako regenschori potřeboval Ryba mít na kůru zásobu vhodných „církevních skladeb“, psal tedy i se školními pomocníky celé noci. „Malé mše a arie, motety apod., psal jsem bez partitury a musím doznati, že jsem prvních letech svého povolání napsal tolik, že nyní, když přehlížím svůj rejstřík hudebnin, žasnu.“ Ryba byl skutečně nesmírně plodným autorem: soupis, který poslal roku 1801 premonstrátu Dlabačovi pro připravovaný slovník, obsahuje 1416 položek. Kolik Ryba za svůj život zkomponoval skladeb, se již nikdy nedozvíme, neboť velká část pramenů se do dnešních dnů nedochovala.
Z pochopitelných důvodů se nyní soustředil více na duchovní tvorbu, ubylo tanců i kvartetů. Mimo mše, offertoria, responsoria a pohřební písně však psal také četné písně pro děti a operety, jako například moralistní frašku Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti. Komponoval také příležitostné kantáty, například roku 1803 Truchlozpěv na zesnulého faráře p. Kašpara Zachara a kantátu Herzensergieessung der Rossmittaler vyjadřující radostné pocity rožmitálských občanů při příchodu nejdůstojnějšího pána knížete ze Salm-Salmu, roku 1808 na počest příjezdu budějovického biskupa Jana Prokopa hraběte ze Schaaffgotsche kantátu Sei uns gepriesen sel’ger Tag (Buď veleben blažený den), roku 1814, po Napoleonově pádu, uvítal mír kantátou Jubel der Pilsner (Jásot Plzeňanů), zvanou též Mírozpěv.
S Plzní je svázán i vznik díla nemajícího v tehdejší hudební kultuře Čech obdoby, nazvaného Curcus sacro-harmonicus (ve smyslu Harmonický běh svatého roku). „Mé předsevzetí jest,“ napsal v deníku, „na všechny neděle celého roku krátké mše jedenáctihlasové vypracovati, pročež jich musí 52 býti.; k tomu přijde též tolik gradualií a offertorií, v sumě bude to vynášeti 156 muzičných chrámních zpěvů.“ Dílo se rozhodl věnovat městu Plzni, k čemuž jej vedl jednak zájem tamního magistrátu o jeho dosavadní tvorbu, jednak snaha o zaopatření syna Viléma, který byl roku 1808 přijat na plzeňské gymnázium. Na počátku téhož roku poslal Ryba do Plzně první díl Cursu obsahující 16 mší na neděle adventního, vánočního a postního období o rozsahu přes 700 stran rukopisu – a to byla teprve asi desetina zamýšleného celku‘ Do roku 1814 odeslal další čtyři svazky. Celý cyklus však již dokončit nestačil.
Ve výčtu dělo bychom mohli dlouze pokračovat, vždyť duchovních skladeb a písní Ryba složil nepočítaně. Zmíníme raději stručně i jeho činnost literární. Ryba si předně často sám psal texty ke svým skladbám, nejprve hlavně ke svým pastorelám, kterými se chtěl přiblížit venkovskému lidu, později i k písním, kantátám a oratoriím, které již mají raně romantický obrozenecký patos. Průkopnická je jeho práce Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému. Ryba původně zamýšlel vydat čtyřdílnou hudební nauku, první svazek vznikal v letech 1799 – 1800, protože však nebyl vytištěn (vyšel až po Rybově smrti roku 1817), od dalších plánovaných dílů (Uvedení k zpěvu a hraní houslí, Začátkové pro klavichord, Uvedení k generálnímu basu) upustil. „Základové“ jsou prvním českým hudebněteoretickým spisem od dob Jana Blahoslava a jako takové byly vzorem a příkladem dalším pracím. Mají sice kompilační charakter, Rybův přínos je ovšem nesporný – tkví v systematickém uspořádání látky, ve výstižných definicích a v názorných příkladech. Vzhledem k absenci českých odborných hudebních termínů Ryba vytvořil mnoho novotvarů, které se však vesměs neujaly a dnes často působí poněkud bizarně.
Roku 1811 došlo v souvislosti s enormními válečnými výdaji Rakouska ke státnímu bankrotu. Byla nařízena výměna bankocetlí za nové papírové peníze, „šajny“, v poměru 5:1. Ceny však nadále stoupaly, neúměrně k platům, a Rybova rodina začala pociťovat značnou nouzi. Jakub Jan dále usilovně pracoval, přes den učil, hrál v kostele, případně i jinde, po nocích komponoval. Nadměrné vypětí nemohlo nezanechat následky, a tak si Ryba do svého deníku zapsal, že po dobu šesti týdnů, kdy komponoval oratorium Stabat mater, „zápasil se svou obvyklou chorobou“. O jakou nemoc se jednalo, nevíme. Novější lékařské dohady hovoří o jaterní chorobě kombinované se sílícími primárními psychózami – endogenní depresí, chorobou zasahující hluboko pod povrch osobnosti, „z níž vyplývající činy jsou záhadou nejen pro laiky“.
V sobotu 8. dubna 1815 odešel Jakub Jan Ryba jako obvykle časně ráno na mši do kostela Povýšení sv. kříže ve Starém Rožmitále. Domů se už nevrátil. Jeho tělo bylo nalezeno v houštinách lesa zvaného Štěrbina teprve po třech dnech. Vedle něj ležela břitva a kniha, pravděpodobně Senecovo pojednání De tranquillitate animi (O klidu duše), na jejímž posledním listu bylo načrtnuto krátké rozloučení s rodinou.
 
 

„Jednou bylo o nešporách provedeno Dittersdorfovo Salve. […] V okamžiku jsem se rozhodl, že napíši také Salve dle tohoto vzoru. Ve čtyřech dnech byl jsem s hymnem hotov. Ukazuji jej otci – prohlíží jej, potřásá hlavou. ,Dobře, dobře,‘ praví ,ale je to trochu dlouhý, zkrátím jej.’ Byl jsem jako bleskem zasažen. […] Za několik dní bylo moje poraněné Salve provedeno. […] Dostal jsem sice ze všech stran pochvalu, ale srdce zůstávalo bez účasti.“ Tak vzpomíná Ryba na svou první rozsáhlejší skladbu, kterou napsal již v devíti letech. Co by asi říkal na současné provozování své České mše vánoční? Ona „Rybovka“, kterou zná snad každý Čech, je totiž s trochou nadsázky také „poraněnou skladbou“.

Missa pastoralis bohemica, nazývaná většinou Česká mše vánoční, nebo  je jakousi obdobou jesličkové hry, aplikovanou na strukturu mše. Jednoduchý děj o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám již nemá„Hej, mistře!“ s latinským liturgickým textem mnoho společného. Skladba vznikla v roce 1796, v době autorova relativně nejklidnějšího a nejšťastnějšího období. Má důsledně pastorální charakter, její svěží a radostná hudba je stejně srozumitelná jako půvabný text, děj je přenesen do domácího českého prostředí. Skladba se prostřednictvím opisů rychle rozšiřovala do celých Čech a její provozování pokračovalo i po Rybově smrti. Opisovač, obvykle kantor nebo regenschori, podobu skladby běžně přizpůsoboval provozovacím podmínkám, které měl k dispozici. (Co si o podobných úpravách myslel Ryba, se můžeme dočíst v jeho biografii: „Byl jsem nanejvýš pohněván, když jsem viděl a slyšel, jak mnohdy příliš domýšlivý učitel ostudně přetváří mistrovská díla tím, že je drze zkracuje anebo nevhodně přidává.“) Úpravy, často málo citlivé k původní stylové čistotě díla, spočívaly ve změnách instrumentace, korekcích textu, melodie, vedení hlasů, harmonie a dokonce i v transponování celých částí do jiné tóniny, většinou o celý tón níž, aby se to amatérským zpěvákům „lépe zpívalo“.
Různé úpravy přešly i do tištěných vydání z let 1930, 1961 a především do partitury vydané v roce 1973, podle níž se nyní Rybova mše nejčastěji provozuje. (Některé části jsou transponovány, do instrumentáře jsou přikomponovány 2 pozouny, 2 trubky a tympán, kontrabas, který původně hrál – částečně improvizovaně – z varhanního partu, je rozepsán, drobné úpravy jsou i v textu a melodii.)
Na výše popsaném stavu se nemalou měrou podílí i absence autografu. Víme z Rybových vzpomínek, že často komponoval přímo jednotlivé hlasy, bez zapisování partitury. U tak rozsáhlé skladby to sice není příliš pravděpodobné, nicméně Rybova rukopisná partitura se opravdu nedochovala. Máme pouze hlasy opsané neznámou osobou, vložené do desek nadepsaných Rybovou rukou, o kterých se lze důvodně domnívat, že pocházejí přímo z autorovy pozůstalosti. Jak bylo dokázáno srovnávacím rozborem, vycházejí všechny další, vycházejí všechny další, mladší opisy z těchto hlasů. Tyto party se také staly východiskem ke kritické edici mše, která byla vydána roku 1994, tedy téměř dvě století po vzniku skladby.
Kyrie, úvodní prosebná část mše, je nahrazeno vstupním výjevem, ve kterém autor prokázal nemalý dramatický talent – po jemném vstupním dialogu varhan a pizzicatu smyčců, jakési „nebeské hudbě“

následuje dialog pastýřů. Mladší zaslechl „za horou tam zvuk, moldánkový jemný hluk“ a budí staršího mistra. Ten se po počáteční rozmrzelosti – „Nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje“? – spolu s prvním pastýřem nejprve dohaduje o příčinách podivných nočních úkazů – „Co jest to, co jest za libé hraní?“ – a pak společně svolávají ostatní – „pojďme tam se podívat“, aniž by byl prozrazen důvod celého rozruchu, což pochopitelně zvyšuje zvědavost a napětí posluchačů.
Teprve na počátku Gloria je zvěstováno andělskými hlasy (soprán a alty) narození Mesiáše. Andělské hlasy budí další pastýře a vyzývají je k cestě do Betléma k „Ježíšku dnes narozenému“. Následuje opět výstup ovčáckého mistra – „Co je to? Kdo je to?“ (který se zřejmě po nenadálém vzbuzení nemůže docela probrat). Alt a tenor pějí v duetu obdobně jako Pamina a Papageno v č. 7 prvního jednání Mozartovy Kouzelné flétny:

Jde o podobnost čistě náhodnou, nebo Ryba Mozartův singspiel v Praze slyšel? Po tomto rozsáhlém úvodu konečně nastupuje sbor, odpovídá mistrovi motivkem z introdukce Kyrie – „Bratři moji!“ „Copak chceš?“ a jásá nad dobrou zprávou – Alleluja. Kyrie a Gloria tvoří spolu hudební celek, bezprostředně na sebe navazující i v rámci liturgie.
Graduale, jakási česká polka, navazuje v V dur, tedy v tónině originálu, což při liturgii tolik nevadím, ale při koncertním provedení, kdy jednotlivé části navazují bezprostředně za sebou, je tonální návaznost Rybova originálu zcela porušena.
Credo pokračuje ve stejné tónině, původně však bývalo v D dur, Část je na rozdíl od prvních tří převážně sborová, sólové výstupy basu (mistr) jsou již jen krátké, celá společnost se chystá k cestě do Betléma.
Počínaje Offertoriem váže se již text více k liturgii. Mistr vybízí ostatní, aby vzdali Spasiteli úctu – „V pokoře poklekněme“, pastýři obětují dary, ženské hlasy se rozplývají nad děťátkem – „jak vztahuje k nám ručičky“ a po dudácké mezihře část končí hlučnou „radostí a plesáním“. Sanctus se textově nejvíc přibližuje latinskému textu – „Nebe hlásej Svatý“. Bezprostředně navazující Benedictus je prostou, nenáročnou větou v trojdílné formě A B A.
Agnus Dei nastupuje v G dur, dostáváme se tedy zpět do originálního ladění, v němž již setrváváme. Slavnostní Závěr nastoupí v břeskném C dur a všichni s „radostí a plesáním“ oslavují „hudbami, citerami, varhanami, též cimbály, píšťalami, též jak bubny, tak troubami“ narození Spasitele.
Ač jde o dílo dobově výjimečné, nezdá se, že by Ryba přikládal svému pojetí české vánoční mše zvláštní význam. Ve svých denících se nikde o Mši „Hej, mistře“ nezmínil ani o jejím vzniku, ani o provedení, figuruje pouze jako položka v jeho vlastním soupisu skladeb. Zřejmě mimochodem, bez většího úsilí, se tedy Rybovi podařilo vytvořit geniální dramatické dílo, které – ač skladebně prosté – je působivé dokonalým vyvážením všech užitých prostředků. Právě proto může oslovovat posluchačce i po dvou stoletích, proto se prosadilo do vánoční liturgie i přes nevoli církve. Lidé si ji prostě vždy znovu žádali, jak nás o tom zpravuje i přípis na klatovském opisu mše z roku 1864“ „Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest po dlouhá léta okrasou Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kocovina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích…“

Zde je TEXT k České mši vánoční
 
 

Mše byla roku 1934 v Brně vydána tiskem podle dnes již nezvěstného rukopisu z farního archivu v Bubnovicích u Březnice a vydavatelem nazvána „II. česká mše půlnoční“. Podle vydavatele rukopis pocházel z roku 1813, skladba však bude pravděpodobně starší, nejspíš již z prvních, nejspíš již z prvních let Rybova rožmitálského pobytu. Stejně jako Mše „Hej, mistře“ sestává i tato skladba z devíti částí. Ty vesměs začínají latinským textem (Kyrie eleison, Gloria in excelsis Deo apod.) a pokračují vloženou českou pastorelou. V Kyrie například – „Vzhůru, braši, vstávejte, stáda svoje shánějte“, s půvabným odpočítáváním dvanácté hodiny, v Gloria „Vzhůru, bratři milí, v té půlnoční chvíli“. Graduale již je čistě českým. Začátek Creda je stejně jako ve Mši „Hej, mistře“ unisonem všech hlasů, Offertorium začíná dudáckou předehrou a je stejně jako první propriální část, Graduale, ryze české. Naproti tomu zůstává závěrečné Agnus a Dona věrno latinskému kodifikovanému textu. V závěru slyšíme, podobně jako ve Mši „Hej, mistře“ úryvek z písně Hrály dudy:

Z Rybova rozsáhlého díla je dnes hráno pouze nepatrné torzo, přičemž jistě přes devadesát procent provedení připadá na jeho Českou mši vánoční „Hej, mistře“. Poměrně často lze z kůru též zaslechnout některé Rybovy pastorely, některé jsou i nahrány. Nejznámější je asi pastorela Rozmilý slavíčku pro sólový soprán, koncertantní flétnu, komorní ansámbl a varhany. Melodicky bohatá, silně emotivní skladba s náznaky romantismu na jedné a roztomilými barokizujícími zdrobnělinami v textu na straně druhé je barvitě instrumentována, nechybí ani pizzicato smyčců, Rybou ve vánočních skladbách tolik oblíbené. Dalšími pastorelami jsou např. Libou písničku, svému Ježíšku zazpívám a Jak rozkošné s Ježíškem býti.
Je si také možno poslechnout nahrávky Rybovy varhanní tvorby. Sbírka Novae et liberae cogitationes (tedy „Nové a svobodné myšlenky“) je však jeho jediným a pohříchu nedokončeným varhanním dílem. Skladatel se zřejmě pokoušel hledat nové cesty a nový výraz. Podle latinských poznámek v autografu byla sbírka pravděpodobně koncipována jako dílo určené znalcům, dílo, v němž by se Ryba nemusel přizpůsobovat prostému lidu a jímž by se naopak zařadil mezi „učené“ skladatele. Experimentováním se smělým tonálním plánem a rozvolňování ustálených formových schémat však autora nakonec neuspokojilo – zřejmě vycítil, že se dostává do slepé uličky – a sbírka zůstala nedokončena.
Je do značné míry paradoxní, že v současnosti jsou nahrána díla, kterých si sám Ryba nijak zvlášť nevážil. Českými pastorálními skladbami se záměrně přibližoval prostému lidu, užíval cíleně jednoduchých skladebných prostředků, varhanní sbírka je torzem. Díla, která považoval za zdařilá a závažná, jako například mše, offertoria a responsoria z cyklu Cursus sacro-harmonicus, dobově oblíbenou Mši Es dur v devítičtvrtém taktu, nebo některou kantátu či symfonii si však zatím poslechnout nemůžeme.
 
 

VNÍMÁNÍ HUDBY

„Tehdy jsem často navštěvoval divadlo. Měl jsem málo peněz, takže jsem si mohl zaplatit jen třetí přízemí. Ale i tak jsem byl asi nejpozornějším návštěvníkem. Abych se mohl nerušeně celým srdcem a duchem oddati harmonii, halil jsem se do pláště tak, že se zúčastnil jen sluch. Často už bylo okolo mne prázdno, když jsem se probral ze sladkého snění. Snad by byla nejkrásnější smrt, kdybych zemřel v tomto stavu. Jak zázračná je síla hudby! Divadlo nebylo mi místem, kde bych si ukracoval dlouhou chvíli. Bylo i nejrozkošnější školou, kde jsem poznával krásu hudby, snažil jsem se ji osvojit; a je mi jí podnes i při krátkém zájezdu do Prahy, kde prodlévám vždy několik dní v roce, horlivě navštěvuji chrámy a divadla a také komorní hudbu. Rybova vzpomínka na studentská léta v Praze „Vzorné mše Michaela Haydna, pevně stavěné mešní zpěvy Vogelovy, důkladné, přesně psané mše našeho slavného kontrapunktisty, ba, našeho mistra Koželuha, byly zohavovány škrty mnohých částí a přidáním žalostných hudlanin. Měl jsem dojem, jako bych viděl drahocenný šat záplatovaný cáry. K tomu ještě násilný řev a uši trhající sykot zpěváků, pomatený hluk a bezvýrazná mazanice houslistů. Pak panující zběhlost většiny břídilů na varhany, v níž záleželo všechno jejich umění – a vůbec libovolné přídavky ripienistů, kteří dle libosti noty augmentovali, alterovali, zpomalovali, anticipovali, předráželi, trilkovali atd. […] Na venkově nelze sice všude žádati úplnou přesnost a pozornost, jaká se žádá ve velkých městech u velkých souborů jako naprostá nutnost, jíž nelze uhnouti.Avšak mne učí zkušenost, že i na venkově se můžeme přiblížit dokonalosti. Obratný a hudebně cítící učitel, zvláště když pak najde oporu u nadřízených,může pro hudební umění mnoho vykonati.“ Ryba ve své autobiografii vzpomíná, jak v osmdesátých letech  18. století cestoval po „sousedních krajích“ a poznával hudbu  různých vesnických kůrů. Z němčiny přeložila Irena Janáčková „…O čtvrtém svátku na to byla tato mše provozována v kostele, každý posluchač ji obdivoval a s úctou chválil. Když jsme ukončili Kyrie, odhalil jistý pán Hynek Gartner, kupecký sluha z Březnice, který jest nyní u zdejšího obchodníka, že tato mše není od Jos. Haydna, ale od Vás, pane Rybo. Kyrie jest v 9/4 taktu, v Dona je hodně chorálu s dechovými nástroji bez houslí…“ Úryvek z dopisu, který 23. 11. 1799 napsal Rybovi  ředitel městského kůru v Liberci Antonín Píč.

 

SKLADATEL O SOBĚ A JINÍ O NĚM

„Můj dobrodinec a skutečný přítel P. Leopold řekl mi jednou: ‚Hošíčku, potřebuji kvartet pro svého známého, jemuž jsem dal slovo – máš chuť mu je napsati?‘ – ‚Kdy má být hotové?‘ – ‚V neděli dost času.‘ – ‚Ale já mám chuť psát dnes.‘ – ‚Nu dobře, tak piš, já si zatím budu číst v bibli.‘ Přecházel po pokoji. Pustil jsem se do práce. Začal jsem psáti violoncello. ‚Copak to děláš?‘ – ‚Nu, přece musím dát budově základy. O ozdoby nemám starosti.‘ Sedl si ke mně – pozoroval moji práci. Pak zvolal nadšeně. ‚To jsem v životě ještě neviděl!‘ Večer už kvarteto hráli, pozval si několik duchovních bratří, již se velmi podivili mé komposiční technice.“ „Jakub Jan Ryba o svém hudebním životě“,  překlad z němčiny Irena Janáčková „My triviální učitelové jsme osoby, kterým otec a matka své nejmilejší poklady, své dítky v nejútlejším věku, obec své budoucí měšťany a obyvatele, vrchnost své dorůstající poddané, církev nevinné údy, naše nejmilejší vlast své budoucí vlastence, veškeré člověčenství vykvétajícího člověka a Bůh své živé obrazy k opatrování, k rozumnému vedení, k prospěšnému cvičení a k veřejnému vychování svěřuje…“  J. J. Ryba v úvodu ke „Kancionálku pro školní mládež“ „Vysoce vážený pane Rybo! Přepěkné Jejich melodie, které Herrl vydal a kterýmiž všem hudby a básničkářství českého milovníkům zalíbení nemalé učinili, musejí pro výbornost zvláště mne k tomu pobídnout, bych Jim vděčnou mysl svou najevo vynesl za to, že sobě tu práci vlasteneckou vzali, písně naše celým duchem svým okrášliti a je uchu i srdci příjemnější spůsobiti…“ Úryvek dopisu zaslaného 4. 8. 1801 J. Puchmajerem Rybovi  v reakci na vydání jeho první písňové sbírky na české  (mj. Puchmajerovy) texty.

SHRNUTÍ

Rožmitálský učitel

Nebudeme si zajisté nalhávat, že Ryba byl osobností pro vývoj hudebního umění srovnatelnou se svými současníky Mozartem či Beethovenem (první byl o devět let starší, druhý o pět let mladší). Jakubu Janu Rybovi však také nebylo souzeno stát se skutečným skladatelským profesionálem. Poslušen otcových rad byl učitelem a své povolání bral opravdu vážně. Snažil se školu všestranně zvelebit a vědom si své role vzdělance v maloměstském prostředí, zdůrazňoval, že je třeba vychovávat nejen děti, ale i jejich rodiče. Jsa zastáncem tehdejší školské reformy shrnul stručně svůj názor na úlohu školy ve společnosti v listu hospodářskému úřadu: „Kdo má smysl pro morálku, potvrdí, že dobrá výchova mládeže je základní kámen, na němž lze budovat blaho rodiny, obce, vlastní a státu.“ Škola zkrátka zabírala Rybovi většinu času a na komponování zbývaly jen dlouhé večery a noci. Potřeba tvořit jej spát však spát nenechala, jak vzpomíná ve svém deníku: „Má náklonnost k hudbě byla od mládí a pak i v dospělosti tak mocná, že jsem pro ni část zapomínal na své zdraví.“ Přesto byl tvůrcem velmi plodným – vždyť během dvaatřiceti let složil téměř 1500 skladeb a jen tematický katalog jeho děl, která se alespoň částečně zachovala do současnosti, čítá 559 položek.

Populární skladatel

Ač ve skladbě samouk, stal se Ryba již za svého života žádaným autorem, o jeho skladby byl zájem, šířily se v opisech nejen po Čechách, ale i v rámci tehdejší monarchie i do Horních Uher a Haliče. Úspěch měly nejen skladby, kterých si sám nejvíce považoval a v nichž spěl od inspirace klasiky (některé Rybovy mše například byly šířeny po Čechách pod jménem Josepha Haydna) až k náznakům preromantického hudebního myšlení, ale především pastorální díla tvořená záměrně prostými, stylově jednotnými, v podstatě konzervativními výrazovými prostředky. Vrcholem této části Rybovy tvorby bezesporu je Mše „Hej, mistře!“, považovat ji však za vrchol jeho kompoziční dovednosti by byl hluboký omyl. Je zřejmé, že populární Ryba narážel na kritiku profesionálních skladatelů své doby, což nesl těžce: „Prosím nedozrálých krytykantů a žvavých vysměváčků, kterých se snad v žádném kunštu tolik nevynachází, což v Muzyce (neb každý, kdo jen štemovati zná, již se za soudce v tomto kunštu vynáší), aby mne svým připomínám dobrotivě ušanovali…“ Je ovšem jisté, že se do dějin české hudby zapsal silněji než mnohý z jeho „krytykantů“.

Vlastenecký buditel

Rybův historický význam spočívá především ve spojení staré, společensky významné tradice českých kantorů s nově nastupující českou obrozeneckou tendencí. Rybovo vyznání, že „výbornost své mateřské řeči teprve v dospělejším věku seznávat se snažil“, odpovídá výpovědím noha českých vlastenců o vzniku jejich národního cítění. Prohloubeným vztahem k češtině dospívali k představě, že „v jazyku záleží bytost národa“, jak to vyjádřil Josef Jungmann. Šlo o počátek procesu, v němž se utvářelo národní vědomí v plném významu tohoto pojmu. Po překonání skepse – „Jest po české řeči veta… Čechové česky mluvit ani zpívat nechtí!“ – vydává Ryba jako první v Praze české písně, komponuje vedle pastorel i mše a Stabat mater na české texty, které si často sám píše. Ačkoliv nebyl žádným básníkem, spíše jen veršotepcem, jsou jeho texty důležité pro uchování češtiny jako zhudebněné řeči. Vědomě přitom kultivuje tradici české barokní poezie dochované prostřednictvím katolických kancionálů.
Veden myšlenkou pomoci české venkovské mládeži a mladým učitelům, kteří neměli možnost pobývat v Praze a „déle v tomto místě mezi tak výbornými mistry obcovati“, napsal Ryba svou nejzávažnější literární práci, hudební nauku Počátkové a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému.
Plného rozkvětu buditelského hnutí se již nedožil. Patří však k těm, kteří nástup národního obrození horlivě a s nadšením připravovali.
 

Obrázky

1) varhany v kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, nyní nově restaurované
2) dvoudílný "Schultagenbuch bei der Rožmitaler Pfarrschule" (na obrázku je druhý svazek) je přístupný v překladu Jana Němečka (Praha 1957)
3) kniha hanby, do které Ryba zapisoval "černé" známky, případně zákaz koupání v rybníku, což bylo v létě účinné opatření ke zlepšení kázně a prospěchu
    nezvedených dítek
4) vysvědčení vlastnoručně vyplněné Jakubem Janem Rybou
5) Vilém Florentin kníže Salm-Salm
6) basový part nejstaršího známého opisu Rybovy Mše "Hej, mistře!"
7) idealizovaná tvář J. J. Ryby, kterou nakreslil roku 1895, osmdesát let po skladatelově smrti, Gustav Pták.

 ZDE je původní (stručnější) text o J. J. Rybovi