ČEŠTÍ SKLADATELÉ
BENDA František
BENDA Jiří Antonín
BRIXI František Xaver
DRUŽECKÝ Jiří
DUSÍK Jan Ladislav
DUŠEK František Xaver
FIALA Josef
HABERMANN František Václav
JÍROVEC Vojtěch Matyáš
KOPŘIVA Jan Václav
KOPŘIVA Karel Blažej
KOUTNÍK Tomáš Norbert
KOŽELUH Jan Antonín
KOŽELUH Leopold Antonín
KRAFT Antonín
KRAMÁŘ František Vincenc
KRUMPHOLTZ Jan Křtitel
KUCHAŘ Jan Křtitel
LINEK Jiří Ignác
MAREŠ Jan Antonín
MAŠEK Vincenc
MYSLIVEČEK Josef
NERUDA Jan Chrysostomus
NERUDA Jan Křtitel
OEHLSCHLÄGEL Jan Lohelius
PICHL Václav
POKORNÝ František Xaver
REJCHA Antonín
REJCHA Josef
RICHTER František Xaver
RÖSSLER Antonín
RYBA Jakub Jan
RYBA Jakub Jan
SEGER Josef Ferdinad Norbert
SPERGER Jan Matyáš 
STAMITZ Antonín
STAMIC Jan Václav
STICH Jan Václav
TOMÁŠEK Václav Jan
TŮMA František Ignác
VAŇHAL Jan Křtitel
VENT Jan Nepomuk
VODIČKA Václav
VOŘÍŠEK Jan Václav Hugo
VRANICKÝ Antonín
VRANICKÝ Pavel
ZACH Jan


BENDA František (1709-86) - jeho rodina pocházela ze Starých Benátekkk na Boleslavsku. Jeho otec, Jan Jiří Benda, tam byl tkalcem a přivydělával si hrou na hoboj po hospodách; jeho manželka pocházela ze slavného muzikantského rodu Brixiů. Jejich nejstarší syn František Bedna prošel všemi známými etapami muzikantského života té doby. Jako chlapec a student zpíval na kůru, vyhrával po hospodách k tanci a později se stal členem různých šlechtických kapel. Jako starý muž vypsal své osudy v pamětech, které představují jedinečný dokument; podávají mj. svědectví o několika způsobech hudebnické emigrace. Potřetí a definitivně opustil Benda zemi takto: „...Ve Vídni však ode mne žádali lokajské služby, což mne velmi bolelo. Ježto prostředky byly, počal jsem pomýšlet na - tajný útěk. Příležitost se dostavila. Často mne tu a tam žádali ke hře, takže jsem býval i v noci mimo dům. Mělo to později dobré následky. jistý hudebník jménem pan Čart, jenž býval ve službách hraběte Pachty, se se mnou seznámil důvěrně, a ježto byl ve svých službách právě tak nespokojen jako já ve svých, rozhodli jsme se tajně ujít, a to do Polska... Vzali jsem s panem Čartem některé hudebniny a pár flauty traversi do železné pokladnice, taktéž dvoje housle a několik košil; střídavě jsme vše nesli... Vydali jsme se večer v sedm hodin na cestu, míjeli, pokud to jen bylo možno, hlavní zemskou silnici a  několika dnech jsme šťastně dorazili do Vratislavi. Zde jsme se prohlásili jako studenti z Prahy, kteří chtějí zkusit v Polsku své štěstí, učinili několik známostí a v neděli hrál každý z nás po jednom koncertu v kostele..." další Bendova kariéra vedla až k místu koncertního mistra královské pruské dvorní kapely. Zde začal také komponovat, vděčně přijímaje rady kapelníka K. Grauna o umění generálbasu. Napsal 15 houslových koncertů a množství houslových sonát, s oblibou komponoval drobná capriccia. Vedle Stamice, kterého o mnoho přežil, se jediný dopracoval osobitého slohu v houslové hře, nezávislého na italské tradici. ve skladbě ovšem patřil spíše ke konzervativnímu proudu severoněmeckého okruhu, který se nikdy plně neodpoutal od barokního stylu.

BENDA Jiří Antonín (1722-95) - viz  "Mozart a ČČeši".

BRIXI František Xaver (1732-71) - byl synem Šimona Brixiho, pražského kantttora a varhaníka v kostele sv. Martina ve zdi na Starém Městě. Studoval v hudbě proslulé piaristické koleji v Kosmonosech (1744-48), kde o jeho hudební vzdělání dva roky pečoval páter Šimon Kalous (1715-86), řádovým jménem Simon a Sancto Bartholomeo, známý i jako skladatel.
    Po studiích se Brixi s úspěchem uplatňoval v pražských chrámech jako varhaník a skladatel. Den před svými sedmadvacátými narozeninami převzal v lednu roku 1759 nejpřednější hudebnické místo v zemi: stal se kapelníkem metropolitního chrámu sv. Víta na Hradčanech. Během několika let pronikl jeho umělecký věhlas i do zahraničí. V Polsku, Rakousku i západním Německu patřil v sedmdesátých a osmdesátých letech j nejhranějším autorům chrámové hudby. Mnichovští jezuité od něho několik let objednávali hudbu k duchovním dramatům, prováděným slavnostně v postní době; v klášteře cisterciáků v západním Německu v Ottobeuren je dodnes v dobových opisech zachováno 167 jeho děl atd. Na domácích kůrech Brixi dominoval jednoznačně. Ač se nedožil celých čtyřiceti let, zanechal velmi rozsáhlé dílo, odhadované přibližně na 500 titulů. Mezi nimi pochopitelně daleko převládají chrámová díla všeho druhu, od pašijových oratorií přes slavnostní mešní kompozice s velkým provozovacím aparátem a krátké mše s doprovodem houslí a varhan až po drobné instrumentální skladby.
    K ryze hudebním kvalitám těchto děl patří originální melodická invence, spojená s neméně bohatou rytmickou složkou. Brixi hojně uplatňoval synkopy a trioly a stálým kombinováním nejrůznějších rytmických útvarů, nepravidelnostmi a přesahy se vyhýbal jednotvárnosti, do které upadalo mnoho domácích autorů. Ty převyšoval i složitější harmonií a pestrostí formálního členění. Pokud jde o bohatství výrazových poloh, soustředěným mnohdy do nevelké plochy, lze Brixiho srovnávat s raně barokním Michnou. Počet doprovodných orchestrálních hlasů nebývá velký, a třebaže těžiště díla leží jednoznačně ve vokální složce, jsou zvláště houslové party Brixiho skladeb velmi aktivní, samostatné a často přinášejí i nové motivy.
    Nad domácí autory vynikal Brixi i kontrapunktickou dovedností, osvědčovanou zvláště v mešním Amen. Výraznou stránkou jeho talentu byla něžná lyrická melodika, v dvojhlase zdůrazňovaná terciovými či sextovými paralelami. Brixi komponoval většinou na latinské texty katolické liturgie a tato skutečnost měla mnohostranný vliv na charakter jeho hudby. Osobně tíhl k pravidelně členěné melodice, jak ji znal z české lidové písně a současné italské hudby, avšak tato tendence se mohla v jeho díle plně uplatnit jen u skladeb na veršované texty (především v oratoriích) a v nepočetné tvorbě instrumentální. Naopak próza mešního textu, který Brixi nejčastěji zhudebňoval, se vymykala pravidelnému metrickému schématu. Tento konflikt dvou navzájem protikladných tendencí, do něhož navíc ještě zasahovala tradiční snaha nalézt příhodný výraz pro expresivní partie mešního textu, dává Brixiho skladbám stále vnitřní napětí.
    Své charakterizační umění, životní postřeh a vtip uplatnil Brixi v latinských komických scénkách ze školního prostředí Erat unum cantor bonus, Luridi scholares (Byl jednou dobrý kantor, Bledí žáci), v nichž je především úsměvně karikována postava kantora, jeho hudební znalosti a výchovné metody; obě hry získaly velkou popularitu, a to i v zahraničí. Podobné zaměření měla jeho Bitevní sinfonie s programními poznámkami, zachovaná v orchestrální i klavírní verzi. Instrumentální tvorba představovala ovšem jen malou část Brixiho produkce (varhanní-cembalové koncerty, flétnový koncert, sinfonie). Oblíbená Sinfonia in D vykazuje některé společenské rysy s tvorbou Mannheimských (crescendové vzestupné téma první věty, jemná lyrika druhé věty), ovšem bez jejich formové velkorysosti.
    Brixiho dílo, v němž se prolínají barokní prvky s raně klasicistickými, přispělo k plynulosti hudebního vývoje na domácí půdě. V jeho stínu stáli všichni domácí autoři, z nichž se Briximu talentem, kompozičním mistrovstvím a zčásti i obecnou popularitou nejvíce blížili ředitel kůru premonstrátského kláštera na Strahově v Praze J. L. Oehlshlägel a F. W. Habermann. Oba patřili k starší generaci než Brixi, což se zvláště u Habermanna projevilo větším vlivem barokních stylových prvků (silná podíl polyfonie). Pocházeli z německých rodin v severním a západním pohraničí Čech a jejich dílo nebylo dosud náležitě prozkoumáno a oceněno.

DRUŽECKÝ Jiří (1745-1819) - rodák z Jemník u Slaného; studoval hobojjj u Besozziho, jednoho z nejslavnějších hobojistů 18. století. Dlouhá léta působil jako kapelník u pluku svob. pána von Steina, který sídlil v Linci, ale často pobýval na Slovensku. Od r. 1787 jej najdeme jako kapelníka Grassalkovičovy kapely v Bratislavě a jeho poslední působiště bylo v Uhrách, kde od r. 1807 byl skladatelem a od r. 1813 hudebním ředitelem u arcovévody Josepha Johana. Družecký zemřel v Budíně, kde je uchována jeho hudební pozůstalost. Jako vynikající hobojista psal především pro dechové nástroje; jeho partity se počítaly na stovky.V nejrůznějších nástrojových kombinacích uplatňoval i dobově oblíbený basetový roh (předchůdce basklarinetu).

DUSÍK Jan Ladislav (1760-1812) - Životní příběh Jana Ladislava Dusíka bylll předznamenán nejen neobyčejným nadáním, ale i neobyčejnými náhodami. Vynášely jej na vrchol slávy, nejednou však otvíraly před jeho kroky propasti neočekávaných nebezpečenství, kdy bylo v sázce vše, i holý život.
     Narodil v se v Čáslavi dne 9. února 1760 v rodině českého kantora s hudebnickou krví, Jan Josefa Dusíka. Úděl českých venkovských kantorů v 18. století byl málo záviděníhodný. Byla to doba národního útisku, o české školy i existenci učitelů byl macešsky postaráno. Většinou nezbývalo než si přivydělávat hrou na varhany v místním kostele, účinkováním na pohřbech i svatbách a vychovávat mladý hudební dorost.
     Otec Jana Ladislava byl ovšem nadprůměrně nadaný hudebník, což mu zajistilo místo varhaníka na kostelním kůru a vyučování na městské škole, takže u Dusíků nouze nikdy hostem nebyla. Všichni členové rodiny byli hudebníky. Otec byl velkým ctitelem Josefa Haydna, s nímž udržoval písemný styk. V takovém prostředí tedy vyrůstal Jan Ladislav. Hudba zněla kolem něho neustále.
     Mladý Dusík vystudoval nejprve gymnázium v Jihlavě, kde se zároveň zdokonaloval ve hře na varhany. Potom se zapsal v Praze na filozofii, avšak nedovedl v ní nalézt pravé zalíbení. Stále ho to táhlo k hudbě. Od mládí vnímal celý svět hlavně sluchem. Všechny zvuky v přírodě, šum větru, zurčení potoka i rytmus lidské práce měnily se v jeho vnímání v hudební výrazy. Hudba jej obklopovala  a byla v něm. Snad proto, aby se jí mohl v klidu oddávat, zamýšlel odejít do kláštera.
     Tehdy Dusík ještě netušil, jak dobrodružný život má ještě před sebou! náhoda v osobě hraběte Maennera zkřížila jeho plány. Hrabě poznal velké Dusíkovy schopnosti z vlastního poslechu, rozmluvil mu nápad s klášterem a vzal jej – tehdy devatenáctiletého – s sebou do Holandska.
     Hned první koncert v cizině měl takový úspěch, že rozhodl o celém dalším osudu mladého klavírního virtuosa. Bylo mu hned nabídnuto dobře placené místo varhaníka a dostával spoustu koncertních pozvání do různých míst. V té příznivé době vyšly v Haagu i některé jeho klavírní a houslové skladby. Dusík však cítil, že jako skladatel potřebuje ještě mnohou radu. Rozjel se do Hamburku k Ph. E. Bachovi. Studoval u něho asi rok.
     Pak následovala řada úspěšných koncertů v Berlíně. Mladý umělec hrál i před králem Bedřichem II., který si jej chtěl trvale zajistit nabídkou vysoké roční gáže. Dusík však toužil do světa, cestování bylo jeho vášní. A skutečně, zanedlouho se s ním setkáváme až v Petrohradě. Tam mu osud nastražil první velkou léčku. Jednoho dne, kdy měl opět hrát před carevnou Kateřinou, dostal do ruky záhadný způsobem prsten se zvláštní ozdobou. Byl to stočený had s korunkou a smaragdovýma očima. Dusík si v okamžitém rozmaru navlékl prsten, netuše ani zdaleka, že tato hezká ozdoba je odznakem spiklenců proti carevně. Byl zatčen a jen s přispění přátel, hlavně knížete Radziwilla, mu s velkými nesnázemi umožnilo únik na Litvu. Pobyl tam asi dva roky na statku krásné kněžny Radziwillové. O této době jeho života kolují jen pověsti, nevíme nic bližšího.
     V roce 1786 je Dusík v Paříži. Jeho koncertní vystoupení mají nadšený ohlas. Nejvyšší kruhy mu skládají hold jako umělci. Je známo, že hraje i před královnou Marií Antoinettou. Jeho úspěchy nemají pochopitelně žádné politické pozadí, přesto se tu však rýsuje hrozba, že by jej osud mohl opět zaplést do sítí. Chystá se Velká francouzská revoluce a každý, kdo má styky s aristokracií, může se stát podezřelým. V rozhodné chvíli přemluví anglická zpěvačka Sofie Corrinová Dusíka, aby opustil hrozivě nevyzpytatelnou Paříž a odjel s ní a jejím otcem do Anglie. Dusík se tam později se Sofií oženil a dokonce uložil své úspory do tchánova hudebního nakladatelství. Bylo-li pro něho šťastné, že opustil Francii, jeho manželství šťastné nebylo. hudební nakladatelství po čase zkrachovalo a Dusík přišel o své peníze. Situaci vyřešil útěkem z Anglie do Hamburku.
     Jako pianista měl v té době velké jméno. Není divu, že v Německu okouzlil svoou hrou prince Louise-Ferdinanda. Ale i Dusík si oblíbil tohoto kavalíra a milovníka hudby a stává se jeho nerozlučným druhem. Doprovází jej dokonce i na bitevním taženích. Smrt prince ve francouzsko-pruské válce roku 1806 u Saalfeldu jej těžce zasáhne. Památce mrtvého přítele se poklonil velkou Sonátou, op. 61, nadepsanou „Elegie harmonique“.
     Duševně zlomen, snad i fyzicky unaven, vrací se Dusík do milované Francie, kde prožívá svá poslední léta. Koncertuje ještě s velkým úspěchem, ačkoliv se již necítí zdráv. Je to už podzim jeho života. Ze všech radostí zbývají mu už jen procházky v zámeckém parku, mezi staletými stromy, které tak miluje. V Saint-Germain en Laye umírá dne 20. března 1812.
     S výjimkou kratičké přestávky v rodném městě a v Praze, která pak ještě dlouho vzpomíná na jeho umění přednesu, prožil Dusík celý svůj život v cizině, ale nikdy nezapomněl na svou vlast. Svým cítěním vždy zůstal Čechem. Jeho hudba je toho dokladem. V době Dusíkova mládí skládají svá díla Haydn a Mozart; teprve deset let po něm se narodí Beethoven. Tím zajímavější, že v jeho hudbě již někde postřehneme názvuky národního tónu, které pak plně žijí až v díle Smetanově. Není to dokladem, o kolik byl Dusík před svou dobou?
     Dlouho jsme nechávali jeho skladby v těžko dostupných archívech. Teprve poslední doba ho po zásluze doceňuje a dává nám do ruky postupně tato vzácná díla v novém vydání. Nejcennější z jeho tvorby jsou jistě koncerty s orchestrem, jichž má celou řadu. Ale také mnohá sonáta si zaslouží zařazení do běžného repertoáru pianistů. Nejsou to díla snadná. „Elegie harmonique“ je nejen obtížná k nastudování, ale vyžaduje i od posluchače soustředěné zaposlouchání. Jiná cenná sonáta má programní název „Le reotur á Paris“ – Návrat do Paříže.
     Nebo vzpomeňme kratších skladeb. Obě ronda, „Les Adieux“ i „La matinée“, by měli mladí pianisté nastudovat. První pro jeho citovost, která vyžaduje tolik barevných odstínů, že je nedostižnou školou úhozu. A druhé? Zdánlivě snadné, ale pokuste se nastudovat je v tempu, jaké potřebuje. Skladba „Consolation“ – Útěcha, je kabinetní ukázkou náladové tvorby. Formou záležitost klasická, ale náplní již blízká romantismu. A právě tak každá z jeho sonatin, což jsou jeho nejsnazší dílka, zasluhuje pozornost, neboť přes zdánlivou prostotu jsou to jemně vybroušené pianistické drahokamy.

DUŠEK František Xaver - viz "Mozart a Češi".

FIALA Josef (1748 Lochovice –1816 Donaueschingen) – syn učitele v západočeských Lochovicích. V pražském orchestru hraběnky Walburgy von Netolice působil jako hobojista, cellista a hráč na violu da gamba a byl jedním z mnoha talentovaných hudebníků, kteří se pokoušeli o štěstí a slávu v západní části svaté říše římské, v Německu. Po krátkých pobytech v Regensburku, Wallersteinu a Mnichově, získal Fiala na doporučení Leopolda Mozarta místo v salcburském dvorním orchestru. Nicméně brzy začal být v Salcburku nespokojen a vydal se proto na cestu přes Pasov do Vídně, kde zpočátku bydlel u Wolfganga Amadea Mozarta, který ho znal už z Mnichova. Jeho koncertní úspěchy ho zavedly až do vzdáleného Petrohradu, odtud do Břeclavi a Berlína a nakonec do Donaueschingenu, kde se usadil. Od 1792 do 1816 vystupoval jako sólista na violoncello v dvorním orchestru prince z Fürstenberku. Podle dochované sbírky děl Josefa Fialy, kterého si velmi cenil Wolfgang Amadeus Mozart, zejména pro jeho díla komponovaná pro dechové nástroje, se zdá, že komponoval výhradně hudbu instrumentální, která jej zobrazuje jako nápaditého a talentovaného skladatele mající své kořeny hluboko v tradicích „Mannheimské školy“.

HABERMANN František Václav (1706-83) - (1706-83) - rodák z Kynžvartu, vyšel z rozvětveného muzikantského rodu. Po studiích na gymnáziu v Klatovech odešel do Prahy, kde se věnoval studiu filozofie. Hudebně se vzdělal především v zahraničí, zvláště ve Španělsku, Itálii a ve Francii. Působil v Itálii na florentském dvoře toskánského vévody. Kolem roku 1731 byl jmenován kapelníkem prince Louise Henriho Condé, od roku 1741 zastával v Praze místo regenschoriho u maltánů a theatinů a na sklonku života se stal ředitelem kůru děkanského kostela v Chebu (1773-1783). Ve svých skladbách se jeví především jako přísný kontrapunktik. Psal též oratoria a školské hry; ve svých mších, oratoriích, sinfoniích a sonátách navazoval na Händela a Bacha. Byl v Praze představitelem tradicionalistického křídla hudebníků, inklinujících ke starším vzorům italské hudby. Je jedním z mála domácích autorů, jež chrámové skladby vyšly alespoň z malé části tiskem; z jeho instrumentálních děl bylo zatím nalezeno velmi málo.

JÍROVEC Vojtěch Matyáš (20. 2. 1763 České Budějovice - 19. 3. 1850 Vídeň) - skladatel, kapelník, houslista, klavírista a varhaník. Základní hudební vzdělání získal u svého otce, varhaníka. V Praze studoval filozofii a práva, ale studium přerušil a vstoupil do šlechtických služeb. Procestoval značnou část Evropy. V roce 1789 byl v Paříži, před revolucí uprchl do Londýna. Po návratu do Vídně byl nejprve vyslaneckým kocipistou, v letech 1804-1831 skladatel a dirigent dvorního divadla ve Vídni. Skladatelsky ovlivněn zejména J. Haydnem. Jeho dílo obsahuje cca 60 symfonií, dále tvořil koncerty, serenády, suity, opery, písně. Zvlášť bohatá je tvorba komorní, zejména smyčcová kvarteta. Důležitý pramen poznání jeho života a díla je vlastní životopis (1848), vydaný v r. 1915 Alfredem Einsteinem. Český překlad Františka Bartoše Vlastní životopis Vojtěcha Jírovce vydala Topičova edice v Praze v roce 1940.

KOPŘIVA Jan Václav (1708-89) - autor znamenitých latinských pastorálníccch árií a mší aj. Uvážíme-li, že se jeho syn Karel Blažej (1756-86) - Mozartův vrstevník a Segerův žák - nedožil třiceti let, staneme před chrámooovými áriemi v hlubokém obdivu. Nejenže jsou technicky velmi náročné - jejich koloraturní partie dokládají i netušenou vysokou úroveň kůrových zpěváků z malé obce - ale jistota formálního řešení a koncertantní ráz této hudby ji staví vysoko nad obvyklou kantorskou produkci. Totéž platí o jeho původních varhanních skladbách, mezi nimiž zaujme fuga na téma jedné z nejproslulejších skladeb Kopřivova učitele Segera, jež je exponováno v převratu, jakož i Fuga supra cognomen domini Debefe (Fuga na jméno pana Debefe), vybudovaná na hudebním kryptogramu.

KOPŘIVA Karel Blažej (1756–1785) pocházel z hudebního a kantorského rodu působícího v jeho rodných Citolibech u Loun. Studoval u Segera v Praze a byl pak v rodišti varhaníkem a učitelem hudby. Psal chrámové vokálně instrumentální skladby, symfonie, instrumentální koncerty a varhanní fugy i preludia, v nichž se mísí postupy příznačné pro klasicismus s pozůstatky barokní tradice.

KOUTNÍK Tomáš Norbert (1698 - 1775) - choceňský rodák a kantor, regenssschori a starší literátského bratrstva, složil řadu českých pastorel, např. Cantus pastoralis pro festis Natalitis Vám ó věrní pastýři (Pastýřský zpěv k slavnosti narození Páně...), Gloria in C, známá též pod názvem Hej, hej, jeden i druhej. Dále složil Koutník řadu českých árií a litanií, což platí i o jeho krajanu Josefu Šarapatkovi (asi 1733-95) ze Žamberka. Kompoziční činnost těchto autorů byla bezprostředně spjata s potřebami chrámu, v němž působili, a tak v jejich odkaze tvoří většinou drobné příležitostné skladby, jejichž vznik byl podnícen potřebou zajistit pro významné svátky a nedělní bohoslužby chrámovou hudbu. Podkladem těchto skladeb byly liturgické texty, kancionály a původní tvorba. Např. Linek psal svá sepolkra na texty Michnových písní z České mariánské muziky (Když v myšlení usmrcení Ježíše rozjímám; píseň je otištěna i u Šteyera aj., z Holanova kancionálu Kaple královská zpěvní a muzikální (Ortel vyšel, by na smrt šel k mistru popravčímu). Také Koutník sáhl při kompozici po těchto předlohách, jak ukazuje píseň na Michnův text Ó vinšovaná hodino. S touto praxí se pak setkáváme ještě i u Ryby.

KOŽELUH Jan Evangelista Antonín (1738-1814) - byl svatovítským kapelníkem, v aristokratických rodinách, kde F. X. Dušek učil hře na klavír, vyučoval obvykle zpěvu. Také on dovršil své hudební vzdělání ve Vídni a jako jediný domácí autor pak dosáhl provedení dvou svých italských oper v pražském stavovském divadle: Alessandro nell´ India (Alexandr Veliký v Indii, 1769) a Demofoonte (Demofón, 1772). Operní vlivy silně pronikly i do jeho chrámového díla.

KOŽELUH Leopold Antonín (1747-1818) rodák ze středočeských Velvar, vystudoval v Praze gymnázium a z části práva. Posléze však u něj převládla náklonnost k hudbě, již studoval u svého bratrance, regenschoriho J. A. Koželuha a u F. X. Duška. V Praze vytvořil řadu baletů. Roku 1778 odešel do Vídně, kde se rychle prosadil jako skladatel i pedagog a již počátkem 80. let u císařského dvora. V té době jej salcburský arcibiskup (bezvýsledně) žádal, aby u něj přijal místo po Mozartovi.
     Dobou Koželuhových tvůrčích i společenských vrcholů bylo období 80.-90. let, kdyby byly jeho skladby – oratoria, opery, klavírní koncerty, symfonie atd. – s úspěchem provozovány na různých místech Evropy. (Např. na Salomonových koncertech v Londýně řídil Koželuhovy symfonie sám Haydn.) Od r. 1792 zastával Koželuh u dvora císaře Františka II. Funkci komorního kapelníka a dvorního skladatele. K publicitě jeho děl přispívala i okolnost, že od r. 1784 měl vlastní hudební nakladatelství. Zvláště velký úspěch měl při korunovaci Leopolda II. - při této příležitosti složil kantátu, symfonii sbory i árie.
     Koželuh byl autor mimořádně plodný, což s sebou často nese nebezpečí setrvačnosti a manýry. Nalezneme u něho někdy i díla slabší, ale vedle nich zároveň i skutečné skvosty, a to zejména v hudbě komorní. Tu se jeví mnohdy jako předchůdce Beethovenův (např. v klavírních triích) či Schubertův. Napsal na 40 klavírních koncertů, 30 symfonií, 6 smyčcových kvartetů, 60 klavírních sonát, dále písně oratoria i opery.

KRAFT Antonín (1749-1820) byl slavný violoncellový virtuóz, sólista i komorní hráč. Působil s J. Haydnem v kapele knížete Esterházyho. S W.A. Mozartem hrál v kvartetu. L. Beethoven pro něj napsal cellový part Trojkoncertu. Sám složil několik violoncellových sonát, koncertů apod.

KRAMÁŘ František Vincenc (zvaný Krommer, 1759-1831) - po smrti Leopolda Koželuha (1747-1818) převzal jeho úřad a stal se císařským dvorním kapelníkem a skladatelem ve Vídni. K této vysněné metě dospěl strastiplnou cestou, k níž patřila také osmiletá činnost v čele vojenské kapely pluku hraběte Grassalkoviče, která pobývala střídavě ve Vídni a v Bratislavě a udržovala čilé styky s Haydnem, dlouholetým kapelníkem esterházyovské kapely. Největší životnost si z Kramářovy tvorby uchovaly právě kompozice pro dechové ansámbly; na devíti Kramářových symfoniích lze sledovat, jak tato forma jako celek i v jednotlivých větách nabývala větších dimenzí a jak se díky získané formové mohutnosti stávala nejvhodnější formou pro veřejné koncertní sály. Velké dobové oblibě se těšily Kramářovy kvartety, k živému koncertnímu repertoáru dodnes patří jeho koncerty pro hoboj a klarinet.

KRUMPHOLTZ Jan Křtitel (1747-1790) byl slavný virtuoz na harfu. V mládí sbíral zkušenosti jako hudebník u vojenských regimentů a v hereckých společnostech. Hrál totiž nejen na harfu housle i violu, ale také na hoboj a lesní roh. Posléze se r. 1767 vrátil do rodné Prahy, kde se připravoval cíleně na dráhu harfeníka a skladatele. Tato snaha se zúročila nabídkou angažmá u knížete Esterházyho. Zde se stal obdivovatelem a žákem J. Haydna, kterému předkládal svá díla k posouzení. Posléze se umělecky osamostatnil a podnikl sólové turné po celé Evropě. R. 1777 se usadil v Paříži, kde získal mnoho žáků a upevnil si postavení skladatele i virtuóza. Pracoval zde s předními výrobci harf Nadermannem a Erardem na zdokonalování pedálového systému. Pro harfu napsal 52 sonát a 6 koncertů, mnoho dalších skladeb pro jednu a více harf, symfonie. Důležitá je i jeho Škola pro harfu.

KUCHAŘ Jan Křtitel (1751-1829) – byl žákem Josefa Segera a pak varhaníkem pražských kostelů. Jeho kompoziční sloh výrazně ovlivnil W. A Mozart, s nímž se spřátelil a spolupracoval při pražských inscenacích Figarovy svatby a Dona Giovanniho. To se projevuje nejen v klavírních tancích a církevní vokálně instrumentální hudbě, ale i ve varhanních fantasiích, preludiích, partitě atd.

LINEK Jiří Ignác (též Linka, 1725-91) - jako kantorský syn studoval u piaristů v Kosmonosích (1735-36) spolužákem J. Bendy, později také v Praze u Segera. V rodném Bakově nad Jizerou zastával učitelský úřad, který převzal po otci, od roku 1747 až do smrti. navíc byl obecním písařem a stál v čele místního literátského kůru. V jeho rozsáhlém díle se nacházejí i cembalové koncerty, pastorální sinfonie a především množství chrámových skladeb na české texty. I dnes je populární jeho Pastorella Iucunda (Radostná pastorela). Jsou zachována také Linkova česká sepolkra, vokálně instrumentální skladby o umučení Krista, prováděné o velikonocích na Velký pátek (sepulchrum - rozumí se boží hrob). Významné postavení těchto tří skladeb (Oratorium o umučení Pána našeho Ježíše Krista, Symphonia o umučení Páně a Kriminalista nevinný) v české kultuře plně už z prostého faktu, že jsou to nejrozsáhlejší oratorní skladby 18. století, psané na český text. Jejich velké dacapové árie (ABA) jsou uváděna prokomponovaným recitativem a instrumentální předehrou. Sbor se uplatňuje výhradně v závěru skladby.

MAREŠ Jan Antonín (1719-94) - narodil se v Chotěboři, byl virtuosem naaa lesní roh a violoncellista; v roce 1748 přišel do Ruska jako člen kapely hraběte Běstuževa-Rjumina; proslul zvláště činností v kapele hraběte K. Naryškina, kde roku 1751 vytvořil první tzv. rohovou hudbu, tj. ansámbl hráčů na lesní rohy, jež v podstatě uchovávaly i zvláštní notaci a později dal k nástrojům přidělat jednu klapku umožňující hrát ještě svrchní půltón. Při normální hře měla kapela velmi průrazný zvuk. K dosažení jemnější dynamiky dal Mareš zhotovit zvláštní skříně s otvory, kolem nichž hudebníci stáli a jež sloužili jako společné dusítko. Podle vzoru Marešem sestavené vznikla v Rusku řada dalších, včetně carské. Udržely se asi do poloviny 19. století a podnikaly i zájezdy do západní Evropy.

MAŠEK Vincenc (1755-1831) - žák F. X. Duška, své štěstí zkusil s opiiisovačkou dílnou a s prodejem tištěných hudebnin, jako virtuos na klavír a tzv. skleněnou harmonikou (viz "Stručný slovník hudebních termínů"), který jako dobový nástroj také nekvalitně vyráběl a neseriózně prodával, po roce 1803 působil také jako dirigent koncertů spolku Societa aj.

MYSLIVEČEK Josef - viz "Mozart a Češi".

NERUDA Jan Chrysostomus (1705-1763) - houslista, řeholník a chrámový skladatel působící v Praze; z jeho tvorby se nedochovalo nic, ale Jan Křtitel Neruda o něm napsal, že zkomponoval "ohromné množství symfonií, houslových koncertů, trií atd.", včetně Salve Regina a také opery Les Troqueurs. Jeho šest sonát pro dvoje housle vyšlo tiskem v nakladatelství Breitkopf und Härtel v Lipsku roku 1764.

NERUDA Jan Křtitel - jelikož dosud nebyly nalezeny žádné záznnnamy o jeho narození ani úmrtí, nevíme z jeho životopisu téměř nic. Ale podle kronikáře drážďanského dvorního orchestru se Neruda narodil roku 1710 v Praze a podle údajů z Dlabačova slovníku zemřel přibližně roku 1780 ve věku 74 let, z čehož vyplývá obvykle udávaný rok jeho narození 1707.
Jako místo Nerudova narození Dlabač udává Rosice na Moravě, ale v místních farních záznamech v letech 1706 až 1710 jeho jméno nalezeno nebylo. Jediné, co z jeho životopisu víme je, že roku 1750 působil jako houslista v kurfiřtské kapele v Drážďanech a roku 1772 odešel do penze. Podle Fürstenauovy kroniky i podle tvrzení Richarda Engländera Neruda nikdy nebyl dirigentem drážďanského orchestru, ale spíše komorním hudebníkem, jenž si vydělával peníze jako snaživý a cenný skladatel chrámové hudby. Dlabač rovněž uvádí, že Neruda studoval hru na housle v Praze a že zde byl zaměstnán v divadelním orchestru do doby než odjel do Drážďan.

OEHLSCHLÄGEL Jan Lohelius (1724-88) - byl též dobrým kontrapunktikem, ale jeho stylovou orientaci už plně určoval vztah k Briximu, o němž ve svých zápiscích poznamenal: „...obdivuhodné jsou zvláště jeho krásné, ba okouzlující vždy nové a nové originální myšlenky, takže i znalec, který by od něho slyšel třeba 90 či více mší, by jen stěží rozpoznal, že jsou od téhož autora." Oehlschlägel se Briximu velmi přiblížil volbou stylových prostředků, jeho invence však není tak bohatá. Mezi díly, jež by zasloužila znovu oživení, stojí na přením místě Operetta pastoritia (Malá pastýřská opera, 1761), jakési vánoční oratorium. V jednom bodě byl životní příběh Oehlschlägelův, který proslul i jako stavitel velkých strahovských varhan, typický pro osud mnoha hudebníků v Čechách: byl propuštěn z poddanství s podmínkou, že se stane členem řádu. Kdyby snad chtěl někdy řádové roucho odložit, uvalil by na sebe znovu poddanství, tak zněla podmínka hraběte J. J. Valdštejna, zaznamenaná na propouštěcím listě z roku 1746.

PICHL Václav (1741 Bechyně- 23. ledna 1805 Vídeň) - hudbu nejdříve studoval u bechyňského kantora Jana Pokorného. V letech 1752 až 1758 navštěvoval jezuitskou univerzitu v Březnici u Příbrami, kde se dodnes zachovala v jeho opisech ze studentských let díla jiných autorů. Později se přestěhoval do Prahy, kde během universitních studií (filozofie, teologie a právo) byl žákem Seegerovým, se kterým se věnoval kontrapunktu. V 1762 byl Pichl jmenován prvním houslistou týnského kostela. Roku 1765 ho spolu s dalšími hudebníky angažoval v Praze K. Ditters jako houslistu a zástupce dirigenta pro kapelu biskupa Adama Patachiche ve Velkém Varadíně v Uhrách. Ditters a Pichl se stali dobrými přáteli a není pochyb o tom, že Ditters měl značný vliv na Pichlův skladatelský vývoj. Po zrušení orchestru v roce 1769 se Pichl stal hudebním ředitelem u dvora hraběte Ludwiga Hartiga v Praze. Následující rok byl jmenován prvním houslistou ve vídeňském dvorním divadle, což dokládá i Dittersdorf ve svém životopise:
     Naštěstí v německém divadle bylo volné místo prvního houslisty a on jej získal. Roční plat nečinil více než 450 šilinků, ale on to s nadšením přijal. Jeho služby byly vyžadovány pouze večer, takže měl celý den pro sebe a mohl se věnovat svým žákům. Velmi rád jsem se dověděl, že mému nejlepšímu příteli je poskytován trvalý roční plat 1050 guldenů.
     V roce 1777 byl Pichl jmenován (místo navrhovaného Mozarta) kapelníkem orchestru rakouského guvernéra Lombardie, arcivévody Ferdinanda d’Este, na doporučení císařovny Marie Terézie. V Itálii zůstal až do roku 1796, kdy ho vpád francouzských vojsk přiměl vrátit se zpět do Vídně. Zde Pichl dále setrvával ve službách arcivévody až do 23. ledna 1805, kdy zemřel během přednesu houslového koncertu v Lobkowickém paláci ve Vídni.
     Pichl v Itálii navštívil všechna důležitá hudební centra a podle autobiografie Adelberta Gyrowetze byl považován za jednoho z nejlepších skladatelů své doby. Mezi jinými se setkával například s padre Martinim nebo Cherubinim a od 1779 byl členem Filarmonici v Mantue a od 1782 v Boloni. Načas působil v Monze jako hudební ředitel. V Miláně působil jako hudební poručník prince Nikolause Esterházyho a je jisté, že Joseph Haydn na Esterházyho dvoře Pichlovy skladby přednášel.
     Pichl vedle několika jazyků ovládal výborně latinu, v níž psal libreta k oslavným kantátám a oratoriím, zajímal se o teoretické práce o hudbě a hudební historii a v pozdějších letech přeložil Mozartův singspiel Kouzelná flétna do češtiny. Svou první symfonii napsal někdy kolem roku 1769, tedy v době, kdy přijel do Vídně a po stylistické stránce se podobají Dittersovým. Pro Dlabačův slovník připravoval písemný materiál o českých hudebnících v Itálii, který však byl zničen spolu s jeho sbírkou hudebnin (asi 900 položek) a vlastních kompozic při francouzské okupaci Milána v roce 1796. Tak se z rozsáhlého díla tohoto vzdělaného hudebníka dochovalo jenom torzo.
     Pichla a Dittersdorfa spojovala jedna zajímavá vlastnost: oba měli zálibu v psaní skladeb se zvláštním hudebním podtextem. Pichl dokonce napsal skladbu pojmenovanou Sinfonia da Pichl als Ditters (Breitkopfem inzerována v 1773). Dittersdofových 12 jeslavnějších symfonií je založeno na Ovidiových Metamorfózách a je možné, že tato díla vznikla po domluvě s Pichlem. Pichl zkomponoval několik symfonií titulovaných dle zvyku (C dur, G dur atd.), ale také sérii symfonií věnovaných múzám. Mezi Pichlovy ‘klasické’ symfonie patří např. Terpsichore (ztracena), Euterpe a Uranie, které byly zkomponovány kolem 1764 a v Breitkopfově katalogu se objevily v 1769; Clio, Melpomene, Calliope, Thalia a Polyhymnia byly zkomponovány přibližně v letech 1768-69 a některé z těchto děl byly v Breitkopfově katalogu a problematické Quartbuch zaznamenány cca 1775. Erato buď nikdy nebyla zkomponována nebo se nedochovala. V stejném období Pichl rovněž skládal symfonie věnované Dianě, Appolovi, Pallas, Floře, Saturnovi a Marsu.

POKORNÝ František Xaver (1728-94) - rodák z Městce Králové, ovlivněn Stamicem a Richterem; v roce 1754 byl vyslán ke studijnímu pobytu v Mannheimu, aby si osvojil temnější kompoziční styl. Pokorný, který se později stal členem kapely thurn-taxiské v Řezně, se zapsal do dějin hudby jako autor prvních koncertů pro B klarinet.

REJCHA Antonín (1770-1836) - syn staroměstského pekaře; cestu za hudbbbou do světa vykonal pomocí svého strýce Josefa Rejchy, který působil v kapele ve Wallersteinu. Roku 1808 se Antonín Rejcha trvale usadil v Paříži, kde byl po čase povolán na konzervatoř jako profesor kontrapunktu. Většina jeho prací z oboru hudební teorie se dočkala řady vydání; Traité de mélodie (Pojednání o melodii) vyšlo v rozmezí necelého století (1814-1911) jedenáctkrát. Spolu s naukou o harmonii bylo přeloženo do italštiny a ještě s dalšími dvěma díly také do němčiny, a to K. Czerným ve Vídni. Rejchův experimentátorský elán a cílevědomá snaha o další rozvíjení už dosažených hodnot se promítaly do jeho hudby i do teoretické práce, v níž nevycházel ze starších příruček, nýbrž z hudby své doby. Za rozhodujícího činitele, jemuž musí ustoupit stará kompoziční pravidla, považoval hudební zkušenost a sluch. Zvláště ve svých ranějších dílech hledal prostředky, kterými lze předejít jednotvárnosti hudebního proudu. Vyznával sice „zákon symetrie", jenž vládne hudební skladbě, ale právě proto vyzdvihoval význam nepravidelných period, užíval 5/4, 7/8 aj. taktu (mj. s odvoláním na alsaské tance) a konstruoval nezvyklé rytmometrické kombinace. Nejradikálnější zásah provedl do stavby fugy, a to zvláště svými 36 fugami pro klavír, které vydal (1803?) ve Vídni a svým pojednáním Über das neue Fugensystem (O novém systému fugy) z roku 1805. Ve snaze zbavit fugu rysů starobylosti a uvést ji v soulad se současnou hudbou prohlásil Rejcha některé tradiční znaky fugy za vedlejší a pominutelné. Jeho tzv. frázovaná fuga připouští jako fugové téma i symetricky stavěnou osmitaktovou periodu a naprosto volný modulační plán. Rejchův experiment vyvolal mnoho nesouhlasu, dnes se jeví jako raná předjímka moderní kompoziční praxe. Z další tvorby Rejchovy se dodnes hojně uplatňují dechová kvinteta a komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace: pro tři flétny, pro čtyři lesní rohy apod. Protipól představují skladby pro mohutnáí reprodukční tělesa (Te Deum, Musique pour célébrer la mémoire des grands hommes - Hudba k oslavě památky velkých lidí aj.). Rejchovi se dostalo v Paříži mnoha poct; byl jmenován rytířem Čestné legie a členem Akademie. Z jeho žáků vynikl hlavně H. Berlioz, Ch. Gounod, C. Franck, F. Liszt.

REJCHA Josef (1746-95) - hudebník a skladatel. Od r. 1774 byl violoncellistou kapely oettingen-wallersteinské v Hamburgu. Roku 1785 byl jmenován ředitelem kapely kurfiřta v Bonnu. Jeho umělecký vliv se projevuje i  vdílech mladého Beethovena, jenž byl několik let členem kapely, vedené Rejchou.

RICHTER František Xaver (1709-89) -  o jeho počátcích víme velmi málo kkkromě faktu, že byl moravského původu a že se pravděpodobně narodil  v Holešově ačkoliv ve zdejším kostele nejsou o jeho narození žádné záznamy. Richter byl profesionální zpěvák a ve Vídni studoval u pravděpodobně u Fuxe. V letech 1730-39 zastával místo ředitele hudby v benediktinském gymnasiu v bavorském Ettalu a v dubnu 1740 byl jmenován zástupcem kapelníka u prince-opata Anselma von Reichlin-Meldegga v jihoněmeckém Kemptenu, kde pracoval následujících pět nebo šest let. V roce 1747 přišel do Mannheimu už jako vyzrálý skladatel a jeho jméno nalezneme na seznamu muzikantů kurfiřta Carla Theodora a také na vytištěných operních libretech. I přesto, že Marpurg ho bral jako druhého houslistu, tak neexistující žádné jiné dobové záznamy o tom, že by Richter byl instrumentalistou. Roku 1744 bylo v Paříži vydáno 6 Richterových symfonií, ale v Mannheimu také získal uznání jako skladatel chrámové hudby a svým vyspělým uměním kontrapunktu a řemeslně poctivou důkladností působil v Mannheimu - dokonce i za cenu nepopularity - k tomu, aby okouzlení novým slohem nevedlo k tvorbě povrchních banalit. V r. 1748 ho kurfiřt požádal, aby na Velký pátek zkomponoval oratorium. Stalo se jím dílo s názvem La deposizione dalla croce. Richter rovněž působil jako učitel a v rozmezí let 1761-1767 sepsal kompoziční plán(?) a věnoval jej Carlu Theodorovi. V Mannheimu napsal Richter také svou důkladnou učebnici skladby Harmonische Belehrung oder Gründliche Anweisung zur musikalischen Tonkunst (Harmonické ponaučení čili Důkladný návod k hudebnímu umění), v níž je hodně místa věnováno i nauce o kontrapunktu.
     Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřili J. M. Kraus, H. J. Riegel, Carl Stamitz a Ferdinand Fraenzl. V 1768 byl jmenován dvorním komorním skladatelem a poté jeho jméno zmizelo ze seznamu dvorních zpěváků. Roku 1754 Richter podnikl cesty na oettigen-wallersteinský dvůr a později také do Francie, Holandska a Anglie, kde jeho díla šla u vydavatelé rychle na odbyt. V dubnu 1769 se stal nástupcem kapelníka Josepha Garniera v štrasburském dómu, kde se začal plně věnovat chrámové hudbě. V posledních letech mu asistoval vynikající Haydnův žák, Ignaz Pleyel.
     Dr. Charles Burney považoval Richtera za jednoho z nejpřednějších mannheimských skladatelů, i když se vědomě vyhnul módnímu stylu, které zde převažoval. Jeho první díla, na nichž je znát silný barokní rakouský vliv, našla mnohem větší ohlas v konzervativnějších hudebních centrech, jako v Londýně a Berlíně než v jižním Německu.

RÖSSLER Antonín (zvaný Rosetti, 1746-92) - působil v kapele öttingensko-wallersteinské a řídil ho jako kontrabasista. Byl autorem cenných symfonií a koncertů pro dechové nástroje, jakož i kantátových skladeb; poslední tři roky života stál v čele vévodského orchestru ve Zvěříně.

RYBA Jakub Jan (1765-1815) - na své vlastní stránnnce

SEGER Josef Ferdinad Norbert (psán též Segert či Seeger, 1716-82) - rodák z Řepína nedaleko Mělníka. Jako choralista kláštera minoritů u sv. Jakuba v Praze se také věnoval studiu filozofie. Údajně byl přímým žákem Bohuslava Matěje Černohorského, k jehož škole se řadí i svou tvorbou. Posléze se stal varhaníkem u křížovníků a z této funkce vyplynul jeho zájem o chrámovou hudbu; Seger tehdy upevnil svou skladatelskou orientaci a psal četné mše, nešpory, litanie, žalmy a moteta. Díky svým pedagogickým schopnostem se stal vůdčí osobností české varhanní tvorby od poloviny 18. století. Dobové prameny o něm hovoří jako o výborném interpretovi; šíři jeho rozhledu po dobové hudební produkci celé Evropy potvrdil anglický hudební historik Ch. Burney, který se Segerem hovořil za svého pražského pobytu v červenci 1772 (tehdy ocenil také varhanické umění čáslavského kantora J. J. Dusíka). Segerova preludia (označovaná leckdy jako tokáty) postrádají však často vlastního způsobu kompoziční práce a ve svém průběhu se kromě expoziční části mnoho neliší od fug, kterým zase po formální stránce chybí mnohý charakteristický znak fugy. Ve své době byl vyhledávaným hudebním pedagogem. Mezi jeho žáky patřily například F. X. Brixi, V. Hlouška, J. Jelínek, J. E. A. Koželuh, J. K. Kuchař, V. Mašek, J. Mysliveček, V. Pichl, V. Praupner, M. Sojka, J. K. Vaňhal aj. Dlabač hovoří o Segerovi jako o nejproslulejším varhaníkovi Evropy, kterého prý sám Johann Sebastian Bach doporučil hraběti Millesimovi za nejlepšího učitele pro mladého skladatele Matěje Sojku.

SPERGER Jan Matyáš (1750 Valtice -1812 Ludwigslust) - narodil se ve Feldsberku (nynějších Valticích), ve Vídni studoval u Albrechtsbergera a od roku 1777 byl zaměstnán u dvora kardinála Batthyanyiho v Bratislavě (tehdy Prešpurku). Zůstal zde do rozpuštění orchestru (1783) a poté získal místo v orchestru vévody Mecklenburg-Schwerinského v Ludwigslustu. Mimo jiné také skládal symfonie (45) a komorní hudbu, v níž hrál hlavní roli kontrabas a v jehož hře byl Sperger mistrem.

STAMITZ Antonína Karl (1750 - před rokem1809, 1745-1801) - po otci oba zdědili kompoziční talent, jejich skladbám ovšem chybí rozmach a energie, kterým se obdivujeme u Jana Václava (po jeho smrti se stal jejich otčímem další člen mannheimské kapely Jan Matuška); nová generace přesunula těžiště svých snah směrem ke krásné melodii a smyslovému kouzlu hudby. Některé melodické kroky a ozdoby, které dávaly skladbám J. V. Stamice charakteristické citové zabarvení - nejproslulejší byly sestupné sekundové průtahy, později označené za „mannheimský vzdech", byly v druhé mannheimské generaci často nadužívány a stávaly se manýrou. Tam, kde se tohoto nebezpečí vyvaroval, dosáhl zvláště Karel Stamic charakteristického výrazu, velmi podobného serenádovým skladbám Mozartovým. Po otcově smrti se stal jejich otčímem další člen mannheimské kapely Jan Matuška. (o Karlu Stamicovi se dočtete též v sekci Ostatní skladatelé)

STAMIC Jan Václav - viz "Mozart a Češi".

STICH Jan Václav - viz "Mozart a Češi".

ŠTĚPÁN Josef Antonín (1726-97) - pocházel z kantorské rodiny v Kopidlně; vvkročil do císařské rezidence jako učitel klavíru v panovnické rodině. Jeho klavírní dílo prozrazuje umělce, který byl svým postavením nucen psát hudbu uhlazenou a konvenční, zatímco jeho talent byl vysloveně expresívní, vybavený širokým výrazovým rejstříkem. Štěpánova písňová tvorba na německé texty tvoří významnou kapitolu ve vývoji německé písně před Schubertem. Své jmění odkázal škole v rodném Kopidlně.

TOMÁŠEK Václav Jan (1770-1850) - rodák ze Skutče, od roku 1806 byl domácííím skladatelem hraběte J. F. Buquoye. Díky tomuto existenčnímu zajištění se mohl v klidu věnovat skladbě, svým žákům, z nichž vynikl zvláště Jan Václav Hugo Voříšek, Alexandr Dreyschock, Jan Friedrich Kittl a Eduard Hanslick, soustavnému promýšlení kompozičních problémů znalce, byl ironicky nazýván „pražský hudební papež", jemuž přišli při svých pražských návštěvách složit poklonu i lidé jako byla Paganini, Wagner, Berlioz aj. Vyhýbal se hudebníkům z okruhu pražské opery a konzervatoře, ale dovedl si zajistit styk s předními osobnostmi současného kulturního života. V Praze byl především Palacký a společnost obrozeneckých i německých literátů, v Německu zvláště Goethe, který vřele oceňoval Tomáškova zhudebnění některých svých básní.
    Trvalým přínosem české hudební kultuře se staly Tomáškovy klavírní cykly zvané Eklogy, Rapsodie a Dithyramby. Jimi se už v instrumentální komorní kompozici hlásá romantický subjektivní výraz a poetizující záměr. Tomáškovou silnou stránkou byla i písňová tvorba (zvláště balada Leonora na Bürgerovu báseň a rovněž německá balada o založení cisterciáckého opatství ve Vyšším Brodě), v níž mají důležité místo i skladby na české texty. Operou Seraphine (1811) Tomášek neuspěl, zato jeho Missa solemnis (Slavnostní mše) byla po dlouhá desetiletí provozována na mnoha chrámových kůrech. V kontextu domácí české hudební kultury první poloviny 19. století měl Tomášek pozitivní význam také svou profesionální kompoziční seriózností. Svým klavírním dílem představuje jeden z hlavních spojovacích článků mezi českým hudebním klasicismem a dílem Smetanovým.

TŮMA František Ignác (1704-74) - patří do řady českých hudebních emigrantttů ve Vídni; ve své době proslul jako autor četné tvorby chrámové. Jeho skladby mají převážně meditativní ráz, a proto nikdy nevzbudily ohlas širšího publika. Jako žák předního reprezentanta vídeňského baroka J. J. Fuxe si Tůma osvojil důkladné znalosti pravidel barokní kompozice, jimiž zůstal provždy věrný. K rodícímu se klasickému slohu se přihlásil v početných svitách, partitách, sonátách a sinfoniích především jasně periodickou stavbou témat i symetrickým členěním věty.

VAŇHAL Jan Křtitel (1739-1813) byl český skladatel a pedagog, jenž působil zejména ve Vídni. Ve své době patřil k nejúspěšnějším autorům, neboť se zcela přizpůsobil stylu vídeňského klasicismu. Vaňhal byl nesmírně plodný autor - napsal přes 100 symfonií, 100 smyčcových kvartetů, množství klavírních sonát, kolem 40 varhanních fug, chrámové skladby a teoretické práce. S oblibou psal pro tehdy nový klarinet, který se v době klasicismu těšil největšímu rozkvětu. Dokladem jsou jeho četná komorní díla, využívající koncertantně tento nástroj, včetně koncertu pro klarinet a orchestr.

VENT Jan Nepomuk - viz "Mozart a Češi".

VODIČKA Václav (1715-1774) (též Wodiczka) náležel ke skladatelům období mezi barokním a klasickým stylem. Byl českého původu, ale jako mnozí jiní hledal uplatnění v zahraničí. Jako houslista a skladatel jej našel u dvora v Mnichově, kde se stal r. 1745 koncertním mistrem. Psal hudbu komorní (sonáty pro různé nástroje), sinfonie a další dobové formy.

VOŘÍŠEK Jan Václav Hugo (1791-1825) - pocházel z Vamberka, kde byl jeho otec uuučitelem. Cesta do Vídně vedla před pražské gymnázium a filosofické studium (v letech 1811-13 byl žákem B. Bolzana, F. X. Němečka, A. Klara aj.). K trvalým uměleckým zážitkům z dob pražského pobytu patřilo seznámení s Bachovým Temperovaným klavírem a Dusíkovými sonátami. Právnická studia započatá ve Vídni v roce 1813 uzavřel Voříšek až po devíti letech, avšak roku 1822 získal v konkursním řízení místo druhého císařského dvorného varhaníka a o rok později postoupil na první místo. Jako klavírista se intenzívně podílel na hudebním životě Vídně. Tuberkulóza však přervala život umělce, který tolik sliboval. Voříšek tvořil pomalu; byl v hudební skladbě samoukem, nepočítáme-li ovšem několik lekcí, které nadanému chlapci v Praze udělil bezplatně V. J. Tomášek.(viz V. J. Tomášek). Voříškův odkaz není velký, vynikají v něm romanticky laděná klavírní Impromptu, klavírní a houslová sonáta, jediná Symfonie D dur a předsmrtná mše. Společně dokládají bohatý výrazový rejstřík mladého skladatele, sahající od lyrické náladové skladbičky k mohutné fuze pro sbor a orchestr. Především na Voříškově komorní tvorbě cítíme, že vznikala v údobí stylového přechodu, v době, kdy se rodil romantický sloh. Jeho skladby jsou často poznamenány nádechem jemné melancholie až smutku (mše). České tóny scherza Voříškovy Symfonie nejlépe dokazují vývojové souvislosti mezi hudbou českého klasicismu a dílem Smetanovým.

VRANICKÝ Antonín (1761-1820) - narozen v Nové Říši na Moravě; zakotvil sspolečně se svým bratrem Pavlem ve Vídni. I Antonín se stal brzo uznávaným skladatelem, houslovým virtuózem a pedagogem. V kompozici byl žákem Mozarta a Haydna. Bývá označován za jednoho ze zakladatelů vídeňské houslové školy. Významným mezníkem v jeho životě byl rok 1790 (někde se píše i rok 1794), kdy vstoupil do služeb velkorysého mecenáše umění a zvláště hudby F. J. M. Lobkowicze. Vedl jeho kapelu a řídil hudební produkce nejen ve Vídni, ale i na lobkowiczských sídlech v Čechách. Komponoval instrumentální skladby, symfonie, koncerty, komorní hudbu. Jeho skladby byly vydány tiskem v Augsburgu, Offenbachua Vídni, mnoho jich je uloženo v lobkovickém archivu v roudnici.

VRANICKÝ Pavel (1756-1808) - pocházel z Nové Říše na Moravě; český houslista a skladatel; působil jako ředitel dvorního operního orchestru ve Vídni. Hrál důležitou roli ve vídeňském hudebním životě, Haydn i Beethoven mu svěřovali řízení svých děl. Ve svých jevištních dílech, singspielech a baletech a v orchestrálních quodlibetech používal melodií z populárních zpěvoher. Uměleckým vrcholem Vranického tvorby se stal singspeil Oberon, König der elfen (Oberon, král elfů). Dílo bylo po vídeňské premiéře v roce 1789 provedeno při korunovačních slavnostech ve Frankfurtu nad Mohanem (1790). Skladba získala velký obdiv, který sdílel i Goethe. Požádal dokonce Vranického, aby komponoval na jeho tet další jevištní dílo, dále rozvíjející děj Mozartovy Kouzelné flétny. Pozoruhodné jsou i programní pokusy Vranického v symfonické hudbě, např. jeho Grande Sinfonie Caractéristique pour la paix aavec la République  Francaise (Velká symfonie na počest míru s Francouzkou republikou) z roku 1797. S oblibou komponoval také komorní zpěvní hříčky na žertovné texty, obvykle formou kánonu. Bývají dvou- až čtyřhlasé a mnohé z nich jsou hádankovité, začínají otázkou: Co je to? Řada z nich je komponována na témata jiných autorů, např. na Pergolesiho buffu La Serva padrona (Služka paní). Po roce 1785, kdy se stal ředitelem dvormího operního orchestru ve Vídni (v roce 1800 řídil premiéru I. symfonie Ludwiga van Beethovena) a později též tajemníkem vídeňské Tonkünstler-Sozietät (Společnosti hudebních umělců), patřil k čelným osobnostem vídeňského hudebního života. Napsal 51 symfonií, 70 kvartetů, dále tria, kvintety, koncerty ad..

ZACH Jan (1699-1773) - rodák z Čelákovic; v roce 1773 byl postaaaven do čela kapely mohučského kurfiřta. Působil předtím řadu let v Praze jako varhaník a roku 1737 se ucházel o uvolněné místo kapelníka u Sv. Víta. Byla však dána přednost jinému a zklamaný Zach opustil Čechy. Z Prahy si odnesl dobrou znalost kontrapunktu, kterou uplatnil zvláště ve varhanních a mešních skladbách, jež vynikají původní melodickou invencí, citlivým užitím chromatiky a hloubkou prožitku. Převahou homofonické jsou však jeho skladby instrumentální, v nichž nápadně vystupují do popředí melodické a rytmické útvary, známé z české lidové hudby. Nápadný je tento rys zvláště u skladeb, které vznikly po roce 1747, kdy Zach navštívil Itálii a znovu svou domovinu. Podobně jako Stamic staví i Zach hudební větu na elementární symetričnosti; postrádá však vnitřní stamicovský dynamismus a jeho věta působí více staticky.

Více jmen najdete ZDE


 

1