|
Počítače běžely jako hodinky, jestli vás to zajímá. Upřostřed týdně byl systém dokonale nainstalovaný a lidem vesele vyskakovaly na monitorech vzkazy, které si navzájem posílali. Především Egerton byl nadšen,že může lidem rozkazovat, aniž by opustil svůj brloh. Dokonce i John jenom zíral, jak mu nový system ulehčuje práci, ať už to byla jakákoli hloupost, na které pracoval. Celkem vzato, moje postavení se u VCA hodně vylepšilo. Konečně nadešel čas začít se věnovat vývoji jejich nových databází. To mě baví víc než kabeláž, protože je to zajimavě náročné, dostanete prostor pro vlastní tvoření, řešíte věci a přitom nemusíte vstát ze židle. Když jsem se k tomu ve čtvrtek ráno usadil, zjistil jsem, že to bude mít ještě jedno plus. Jeanette byla organizátorkou programových bodů VCA a většina databází, které potřebovali, se týkala různých aspektů její práce. Jinými slovy, byla to ona, se kterou jsem to všechno musel probrat, a to pořádně. Sedli jsme si vedle sebe k jejímu pracovnímu stolu, já si udržoval uctivou vzdálenost a ptal se jí na věci, které jsem potřeboval vědět. Odpovídala stručně a rychle, neobtěžovala s žádnými hloupými dotazy a přišla s několika rozumnými požadavky. Venku bylo docela hezky, slunce nebylo vyjímečně v oparu ani nerušilo, ale jeho paprsky se lámaly v okně a vytvářely světlejší pruhy v jejích kaštanových vlasech, které byly dlouhé a vlnité a zdály se mi neskutečně nádherné. Při řeči si neustále pohrávala s propiskou v jejích dlouhých aristokratických prstech, její paže měly přirozenou barvu. Nesnáším lidi, kteří vyběhnou do parku, jen se objeví první příznaky léta, a začnou se s nekonečnou trpělivostí nebo bezduchostí zoufale snažit nachytat bronz. To, že tak neučinila, na rozdíl například od Tanyi, která už vypadala jako lískový ořech (a její myšlení bylo zřejmě podobně natvrdlé) - bylo jenom další věcí, za kterou jsem ji měl rád. Bylo krásné rano. Svěží a příjemné. Minulý týden jsme si spolu začali víc a víc povídat a byli jsme na dobré cestě získat potřebu vést spolu dlouhé rozhovory. Těšilo mě to, ale nebyl jsem z toho nijak příliš odvázaný. I když jsem už nebyl pokládán za omezeného technika, co se týče vztahů, zachovávám si chladnou hlavu. Pro tuto chvíli mi stačilo, že s ní dobře vycházím a mám pocit, že ji moje přítomnost neotravuje. Nemíníl jsem se snažit o nic víc. Nebo jsem si to alespoň myslel. Potom jsem ale o půl jedné udělal cosi naprosto nečekaného. Byli jsme zrovna uprostřed hluboké a přemýšlivé disputace o navrhovaném projektu jejich databáze hotelových rezervací, když jsem si uvědomil, že se blíží čas, kdy Jeanette obvykle chodívá na oběd. S nenucenou nonšalancí, která mi připadla upřímná a působyvá, jsem navrhl zajít si někam na sendvič a dokončit náš rozhovor venku. Jakmile mi ta věta vyklouzla z úst, zažil jsem jakýsi odosobnělý pocit, jako bych se pozoroval z metrové vzdálenosti, skrčený za nějakou židlí. Není to špatné, pomyslel jsem si, ale sám jsem v úspěch nevěřil. Jistě odmítne, ale udělal jsem to šikovně, takový obchodní návrh. Bylo to neuveřitelné ale místo, aby se otřásla hrůzou a vypíchla mi oko pravítkem, souhlasila. Společně jsme se zvedli, hrábl jsem po saku a odešli jsme z kanceláře. Musel jsem se překonat, abych si lišácky nemnul ruce jako nějaký podnikatel, kterého pochválili za jeho charitativní činnost. Sjeli jsme výtahem do haly a vyšli ven a já cosi nesmyslně blábolil, jenom abych se nějak vyrovnal se skutečností, že s ní stojím venku, mimo rámec našich pracovních povinností. Věděla o jednom baru na rohu a za pět minut jsme už seděli u venkovního stolu a prokousávali se sendviči. Dokonce způsob, jakým jedla, byl přitažlivý, chovala se jako skutečná lidská bytost pořádající svůj oběd, ne jako nějaká amatérská herečka. Chvilku jsem nahlas uvažoval o databázi, abych si dal trochu času na uklidněnou, a za chvilku jsme celou záležitost v podstatě probrali. Když jsme si oba zapálili cigaretu, ukázala s odporem na dva chlapy, kteří kráčeli po ulici svlečení do půl těla a pupky jim přetékaly z džínsů. "Léto," povzdychla si, a tím mě úplně dostala. Jenom málo lidí má ke všemu tomu letnímu humbuku víc výhrad než já. Dostal jsem se do varu. Proč, položil jsem jí otázku, si všichni myslí, jak to není príma? Jaké má vlastně výhody? Jedna z nejhorších věci na létě, vášnivě jsem tvrdil, zatímco se usmívala a objednala nám kávu, je ten neustálý nátlak, abychom si ho užívali způsobem, proti kterému je smrt docela dobrá sranda. Například opékání. Ne, že by mi opékání nějak zvlášť vadilo, jenomže moji přátelé nikdy neopékají. Když skončím někde u ohně, je to jen proto, že mě tam někdo zavlekl, a já postávám v něčí upravené zahrádce, schyluje se k dešti, sleduju opilce, jak dráždí psa, co štěká jako šílenec, a kolem se hloučkují neznámé slečny a pomlouvají lidi, které jsem nikdy neviděl, a přitom se pokouším pozřít špatně připravené jídlo, které jsem si mohl za dvaapůl libry koupit u McDonalda a měl si přitom kam sednout. Ten vyčerpávající a depresivní pocit pramení z toho, že jsem se za celé odpoledne nestačil dostatečně vestoje opít a buď se snažil konverzovat s lidmi, které už nikdy neuvidím, nebo je nutil k témuž se mnou. A ty procházky a vysedávání v parcích. To nenávidím, jak už možná tušíš. Proč? Protože je to prostě příšerné, to je celé. Sedět v trávě, která je vysušená a zároveň mokrá, obklopený vousatými tatíky, co učí své ratolesti jezdit na kole, a nějaký blb kazí ovzduší, když mučí k potěše své čtrnáctileté hipícké přítelkyně kytaru. Upíjíš z plechovky teplou předraženou limonádu a celou tu dobu tě někdo přesvědčuje o tom, jak je to všechno príma, jako by ti chtěli vymýt mozek a přesvědčit tě, abys v tom vážně našel zalíbení. Nejhorší je, jak tě pořád někdo nutí jít ven. "Takový krásný den a ty trčíš doma! Přece chceš jít ven, ano, chceš, na čerstvý vzduch. Chceš jít ven." Ne. Kdepak. Nechci jít ven. Líbí se mi uvnitř. Je to tam fajn. Jsou tam pohovky, pití, cigarety, knihy. Je tam stín. Venku je jenom slunce, bezduchá dřina opalovacího procesu a neutichající tupé blábolení, štěkající psi a společenský zvyk řvát na tebe, aby sis to užíval.
|