Druhý den jsem vyskočil z postele s nadšením, jaké je pro mě naprosto netypické, a když jsem seřizoval vzpurné kohoutky své sprchy, už jsem spřádal svůj další postup. Jedna část mého já seděla se založenýma rukama a sledovala mě se shovívavým úsměvem, ale vcelku jsem se prostě cítil nesmírně šťastný a vzrušený.
        Většinu odpoledne jsem dál zjišťoval Jeanettiny požadavky stran databáze. Obědvala s nějakou kamarádkou, takže v tomto směru jsem nic neočekával. Prošel jsem si místo toho pár knihkupectví a hledal knihu, kterou bych mohl legitimně koupit pro Jeanette. Mělo to být něco velice zvláštního, co by se nějak vázalo k našemu rozhovoru - a přiměřeně laciného, aby to vypadalo jenom jako bezvýznamný dárek. Nakonec jsem se ale vrátil s prázdnýma rukama, což bylo asi taky dobře. Byl to směšný nápad, koupit jí dárek; nehodil se do stávající situace. Na zpáteční cestě do kanceláře jsem si říkal, že musím být opatrný. Hrozilo mi nebezpečí, že se nechám unést a budu vyveden ze své těžce nabyté životní i duševní rovnováhy.
        Odpoledne se přihodilo cosi, co rozespívalo mé srdíčko. Odhlásil jsem se na chvíli z databáze a pokoušel jsem se zjistit příčinu poněkud podivného chování Jeanettina počítače. Přitočila se k nám Tanya; chtěla se Jeanette na něco zeptat a potom jí připomněla, že jsou všichni domluvení na večer a jdou si někam sednout. Jeanette cosi zamumlala a chvilku váhala a já se sklonil nad klávesnicí a dal jim šanci mě ignorovat. Ale potom Tanya nečekaně vyslovila ta kouzelná slova.
        A proč bych nemohl jít taky?
        Dal jsem si záležet, aby to vypadalo, že jsem se na chvilku nenuceně a nonšalantně zamyslel a zvažuji milion jiných možností, a potom jsem souhlasil, proč bych nešel, že. Jeanette potom taky souhlasila, snad to půjde, a já měl na chvilku pocit, jako kdyby upadly všechny zámky a řetězy, které mi svazovaly život, jako kdyby se kolem mě rozbořila klec a přede mnou se do daleka táhla otevřená cesta.
        Na chvíli to tak bylo, ale potom se to změnilo.
        "Musím se ale domluvit s Chrisem," dodala Jeanette a mně došlo, že má přítele. Celý zbytek odpoledne jsem tiše zuřil a pokoušel se uklidnit. Mohlo mi být jasné,že dívka jako ona je už zadaná - nakonec je to tak se všemi. To samozřejmě ještě nemuselo znamenat, že je všechno ztraceno. Lidé se někdy se svými partnery rozcházejí. Znám to; sám jsem to zažil. Ale najednou se něco změnilo, změnilo se cosi, co se mohlo - přinejmenším v mých snech - hladce vyvinout v něco pěkného. Cosi, v co jsem ani nedoufal, se změnilo ve strašlivý smutek.
        Asi půl hodiny jsem měl vztek, aniž bych věděl nač. Na sebe, že jsem se nechal přemoci a zmást svými city. Na ni, že má přítele. Na život, že vždycky zklame člověka o trochu víc, než by musel. A potom, protože jsem starý profík ve věcech svých duševních stavů, jsem se začal přesvědčovat. Že to vlastně nevadí. Jeanette mi prostě může zpříjemnit moji měsíční práci, být někým, s kým si můžu poklábosit. Potom mi vyprší smlouva, půjdu a jako by se nic nestalo. Musel jsem o tom sám sebe hodně přesvědčovat, ale měl jsem dojem, že to zvládnu.
        Ale rozhodl jsem se , že na to posezení stejně půjdu. Mohl jsem jít ještě na jiný večírek, ale to bych se musel vláčet přes půl města. Nick neměl čas. Taky bych se mohl ukázat jako příjemný společník, když už mě pozvali.
        Tak jsem tedy šel a potom jsem toho litoval.
        Večer byl příjemný, jak to bývá, když se sejdou lidi z jedné kanceláře, aby se společně napili a zanadávali si na šéfa. Whitehead tam naštěstí nebyl a Egerton se opil tak rychle, že neměl šanci vystupovat jako jeho zástupce. Všichni se příjemně bavili. Všichni, jenom já ne.
        Jeanette zmizela chvíli před tím, než jsme odešli z kanceláře, a já šel do hospody s ostatními. Popíjel jsem Budweiser a povídal si s Johnem a Sarah a pořád přemýšlel, kde je. Řekla všem, že přijde. Tak kde zůstala?
        Asi o půl deváté jsem dostal na svoji otázku odpověď. Vešla do hospody a já se usmál a zvedal se, že ji přivítám. Potom jsem si ale všiml, že vypadá nějak jinak, a spatřil jsem, že za ní stojí nějaký muž.
        Ten člověk se jmenoval Chris Ayer. Byl to její přítel. A taky to byl ten nejhnusnější chlap, jakého jsem kdy viděl. Zní to trochu jako v tom podobenství o kyselých hroznech, ale tak to nebylo. Byl dokonale reprezentativní, tím chci říst, že byl pohledný a uměl se bavit s lidmi, ale jinak byl strašný. V tom jeho pohledu bylo něco divného, arogantního a uzavřeného zároveň.