Get your own Free Home PagePtát se na smysl hermeneutiky uměleckého díla s předběžnou představou něčeho jako je automat na kávu, je snad ještě směšnější, než nešťastné a "mimo". Do automatu se z jedné strany hodí mince a z druhé něco vydojí, což je smyslem toho celého stroje. V této představě je skryto, že ono házení mincí a dojení je hlavní a že to, co se děje uvnitř stroje, nemusí zákazníka zajímat. Vlastníka automatu zase zajímají především ty vhazované mince. Kvalita kávy ho zajímá až tehdy má-li funkční vztah k tomu vhazování. Ostatně, vypadávat může skoro cokoli - jen když "se vhazuje"...
Nuže, s uměleckou hermeneutikou je tomu snad ve všech základních rysech docela obráceně. Napadne-li nás ptát se, proč, zapomněli jsme zřejmě už na to nejlepší z Evropy, a nejen z ní. "Šéf-tam-nahoře" respektuje naši svobodu - což bohužel zahrnuje nejenom možnost vraždit se mezi sebou, ale dokonce i zapomenout na to nejhodnotnější, co můžeme zažít, dokud jsme ještě naživu...
Nic proti kšeftu - ale jistě i jemu samému je jasné, že jsou místa,
kam už nemůže. To však neznamená, že ta místa neexistují.
Mohou být leda neobsazená, nevyužitá, jen potenciální.
Obraz kosmonauta z Planety opic, kterému vyoperovali mozek,
by snad mohl stačit jako varování, ne? - My ta opravdu lidská
mozková centra naštěstí ještě máme, ale neoživená,
asi jako některé funkce u digitálek v levnějším provedení.
Je tedy nejvyšší čas: ještě pár set let konzumního vygumovávání,
a ta centra opravdu zmizí.
Zkuste si plně uvědomit, že umění je doopravdy! Že Bach skládal každý týden jednu kantátu a malíři ikon stejně jako australský domorodý malíř idolu zírajícího do místa, kde je možná voda, ti oba se předem postili, aby dokázali malovat doopravdy. Představa, že na tom, co se děje uvnitř, vlastně nezáleží - hlavně, že něco vypadne a že se za to zaplatilo, končí u komerčních televizních stanic, které jsou krásným - přímo laboratorním - pokusem, jak od určité míry kulturní eroze a nerespektování po staletí vznikajícího systému kulturní tvorby a komunikace, stává se problémem sama lidská řeč, náplň toho o čem se komunikuje, a o co při tom vlastně vůbec jde.
Člověk - chápaný jako duchovní jednotka - porozumí
provozováním hermeneutické praxe umělecké části vesmíru;
a je-li "umění životní funkcí" (jak říká R. Berger), tedy i životu.
(Pozor! Slovo PRAXE je vlastně chyták. Čtenář vzdělaný
v řecké terminologii přece ví, že konstruktivní tvořivé aktivity
se smyslem v sobě samých, jsou POIÉSIS.)
A ještě jednu námitku, známou z analytické etiky:
Může být hermeneutika nebezpečná, či nikoli-pozitivní?
Domníváme se, že to nehrozí, nejsou-li za hermeneutiku uměleckého
oboru prohlašovány některé jiné
aktivity činící něco s uměním
anebo s citacemi z výsledků hermeneutovy práce.
K pochopení nám jako model pomůže i slavný
Marxův výrok o "filosofech, kteří svět vykládali...".
Aniž bychom to extrapolovali na úplně
všechny Marxovy (a tím spíše ne Engelsovy) nápady, tenhle
považujeme za politováníhodný "úlet", místo něhož
mělo větší smysl učit:
"Kdyby měla klobása křídla, nebylo by ptáka nad ni".
Filosofické a "poetické" obory - mezi něž hermeneutika patří -
jsou zkrátka zásadně "neproduktivní" a "nevládní" či "nevojevůdcovské"
v běžném slova smyslu. Něčím takovým by byly leda
aplikace
teoretické a poetické tvorby. Jejich nasazení by se pak pochopitelně
hodnotilo prakticko-etickými kritérii. Proti případnému zneužití
z této strany je hermeneutika bezbranná -
nejde ovšem za takové situace o její hřích.
Rozhodně hudební hermeneutika není nic, co má průmyslové rysy.
Je to duševně "rukodělná" práce.
Předchozí dštění proti komerci (ostatně jen zdánlivé,
protože i ona má své oprávněné místo pod Sluncem)
mohlo vytvořit dojem, že si hermeneutickým činěním člověk
jaksi nemůže či nemá vydělat peníze. Odpovídáme: může a nemusí.
To je úplně jedno. Co však jedno není - když začne brát ohledy na to,
aby si je vydělal.
Vydělat si je může za šťastné konstelace hvězd;
zato koincidence opravdové hermeneutiky s šíře aplikovatelným
komerčním zájmem, to by bylo - aspoň v "letošním století" - spíše
z říše zázraků, o nichž i vyšší církevní hierarchie říká:
"Nu, vyloučit se to nedá...".
Hudební hermeneutika je nejspíše tak, řekněme, "ženský prvek" při celku uměleckého dění. Chápe, a není při tom tak pasívní, jak by se možná zdálo. I onen ženský prvek péče a uchovávání je hermeneutice velmi sympatický. Je to práce dovnitř, která není nikdy hotova. - A proč by také měla být? Je přece jenom na nás, kolik z nekonečného množství atributů skutečnosti dokážeme pochopit! Vždyť i to nejmenší umělecké dílo je rybníček, v němž se může zračit spousta hvězd. Kdo je kdy spočítá?
"Dojem" jako odsudek se už jednou - myslím v případě impresionismu -
zrovna dvakrát neosvědčil. Bez "dojmů" bychom se asi vůbec
neorientovali ve světě.
(Obhajobou takové "dojmologie" je i
citace ze Santayany
: "Kdyby naše vjemy neměly žádnou vazbu na naše příjemnosti,
brzy bychom nad tímto světem zavřeli oči..." )
A k tomu ještě ten anglický, protidescartovský argument o "mozku v sudu": "myslí" sice (a tedy "je"...) ...ale činí tak dokonale bez dojmů! O čem to asi bude?
Důležitější, než marně se pokoušet oprostit od "člověčiny", je uvědomit si ji a uvažovat o jejích limitech a o způsobech, jak s ní nakládat.
K tomu ale ještě přistupuje celá apriorita, určitě ta humovská - získaná (o ní viz.: Donald W. Livingston: Hume's Philosophy of Common Life, 1984, Chicago University Press, odkaz na tuto knihu), a zřejmě i ona kantovská - vrozená (fylogeneticky).
O tom o všem pojednávají např. zmíněné dějiny hermeneutiky , a bude-li čas, tedy se tím budeme zabývat i my zde. - Ovšem tento spis chce být zaměřen spíše ke konrétní metodice práce nad hudbou, než k teoretické filosofii a estetice.
A když už jsme řekli "Nietzsche" a "populárně, s ohledy na příjemce"?
Pak musíme říci také:
"Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic neudělá."
Děláme tu snad z uměleckého díla výtvor onoho "řečníka"? -
Nikoli.
Zaprvé, dílo musí obstát i bez rozboru.
Zadruhé, rozbor především obohacuje život samého
rozebírajícího, avšak
- zatřetí - hermeneut ví o díle víc, než jeho tvůrce!
Jak je vidět, můžeme rozdíl mezi zašmodrchaným řečnickým výkonem
a komplexním uměleckým dílem klidně opustit jako oddiskutované
"nebe a dudy". Každé netriviální umělecké dílo - právě díky své
podstatné komlexnosti - skrývá možnost bezpočtu interpretací,
stejně jako ta noční vodní hladina úhlů pohledu na ni.
Zato třetí z našich předchozích vět tu budeme vlastně obhajovat
se skoro každou další větou!
Přitom je ale překvapivá jen na první pohled. Tvůrce je přece výslednicí
dobových historických a sociálních sil. Přitom má právo tvořit intuitivně,
což nijak nesnižuje jeho výkon.
A navíc - jsou přece "dary různé" (ale Duch jeden)!
Hermeneut však vhlíží nejen do díla,
ale i do života jeho tvůrce a do jeho doby. (Pro jistotu i zde připomeňme:
HISTORIA je samozřejmě MAGISTRA - ale kvůli tomu hermeneutiku
neprovozujeme. I případné historické poučení
- co máme sami činiti či nemáme - je jen "by-product".
Klíčovým slovem hermeneutiky je "porozumění" dílu -
co nejhlubší, samozřejmě.)
První uštěpačný bonmot, který nás napadne je to, co "poradil"
Stravinský mladým nadějným skladatelům:
"Skladatelem člověk buďto je nebo jím není, v každém případě nemám,
co bych mu poradil."
Jak tomu ale u bonmotů bývá, jejich platnost není zas až tak univerzální.
Hermeneutika jako prvek radostné životní seberealizace se
spíše podobá jógickému ásanu, u něhož nezáleží na tom,
do jaké míry dokonalosti jsme ho schopni zaujmout,
nýbrž ŽE ho vůbec provádíme.
Druhou věcí však je, zda by kolega či kolegyně, jejichž schopnost
vhledu do uměleckého díla je možná jen útlá, "měli na to"
aby kolem sebe sdružili např. svou vlastní školu.
Není tu však žádný apriorně rozhodovací problém: je starostí posluchačů,
aby zhodnotili, zda je informace, které dostávají, skutečně informují.
Podle toho pak budou či nebudou někoho vyhledávat,
aby u něj či ní hledali poučení.
Ale nyní už opravdu k předpokladům hermeneutického počínání v hudební oblasti:
Get your own Free Home Page