Get your own Free Home PageJe spousta nehudebních předpokladů, které jsou vlastně hudbě a její hermeneutice k prospěchu, takže by byla škoda je oddělovat. Máme snad jmenovat psaní na stroji či obecné administrativní schopnosti jako využitelné mj. i v hudební oblasti?
Pokud jde o orientaci ve světě -
ne všechna dějepisná data se dají výhodně "zavěsit" na dějiny hudby:
mnohdy je přeci jenom třeba znát obyčejný dějepis předem.
(Mluvíme tu o obyčejné, školské učebnicové kostře, o té která je nezbytná k orientaci. Oddělme ji však od vhledu do určité epochy: ten vyžaduje mnohem vyšší intelektuální nasazení, a zřejmě i posvěcení...)
Stejně tak přispěje - byť i třeba neuvědoměně - kterákoli další věta, kterou promyslíme z textů o humanitních oborech (zejména o filosofii, sociologii, estetice a uměnovědách), ale také o vědách ekonomických.
Neboť jakkoli je umění oborem suverénním, neznamená to že by si měl hermeneut libovat v neinformovanosti o vnějším světě. "Splendid isolation" po chvíli začíná být "stupid"; způsobovaná je ostatně - spíše než aristokratismem - pštrosismem a pohodlností. Nemělo by být ctižádostí dělníka umění dovolit si "luxus" věže ze slonové kosti. -
...aby se nám pak ekonomové nesmáli, jako Ph. Kotler (ve svém Marketing-Management, česky na str.15), že "symfonické orchestry, církve a pošty se častěji dívají do zrcadla, než ven z okna".
Protože pak je produkce zvukových nosičů - o jejichž reflexi je zde především řeč - většinou mnohým jiným, než nějakou pulchritudo vaga, je velmi vhodné získat alespoň na teoretické úrovni, schopnost odhadnout, jaké všechny vlivy spolurozhodovaly o výsledném tvaru nové nahrávky. Schopnost tohoto pohledu získáme právě základním marketingovým vzděláním, k čemuž se hodí zrovna třeba mohutné Kotlerovo kompendium.
Porozumět podstatě nějakého oboru přece zdaleka neznamená identifikovat se s ním, a vůbec už ne s jeho amorálními rysy, jež jsou vpleteny do jeho - užijeme-li to marketingové slovo - "mixu".
Položme si zde otázku, zda je možno mít jako vstupy, kromě sluchátek se studovanou nahrávkou na uších, i noviny s hodnocením nulového pokroku od ekologické konference v Riu - a jako výstup (svým způsobem tuto konferenci zahrnující!) hermeneutický text? - Nevíme, zda je to adekvátní, protože nemáme "boží (všepronikající) pohled" (Locke). Musíme se tedy spokojit s tím, že nás tento přístup relativně uspokojuje; v těchto souvislostech spíše "uspravedlňuje". Tak to radí, coby pragmaticky-relativně-definitivní kritérium při ne-úplném přísunu informací a neschopnosti vhodnotit všechny varianty, i soudobé učebnice managementu, když hovoří o "satisficing" (Weihrich-Koontz: Management, orig., str. 200).
Nechceme-li však být neinformovaným "mozkem v sudu" neznamená to nikterak, že bychom snad měli "světu-mimo-umění" nějak (nedej Bože!) !!
Zároveň nemá hermeneut - jak bylo naznačeno výše - ani moc, ale ani aspiraci nějak svět "předělávat" či "přemlouvat" a vůbec starat se o věci, za které jsou placeni jiní v jiných profesích.
Hermeneut ovšem zlepšuje - a to radikálně - život svůj a kohokoli jiného, kdo projeví účinný zájem o podobné počínání. (Opakování: Jestlipak si vzpomenete, co je na tom nejzvláštnějšího? Že se to zlepšení děje mimochodem !)
Těžko si totiž už dnes představit důkladný rozbor nějaké skladby bez možnosti opětovného poslechu jejího záznamu.
Stejně tak je velmi výhodné začít vyvářet to nejcennější, co je na výpočetní technice - totiž vlastní file - už od docela neformálních poznámek, tak jak nás napadají doslova kdykoli; a k tomu se hodí onen diktafon.
A konečně počítač. Jeho možnosti organizování materiálu z něj učinily nezbytnost. Ke vzdorování mu je třeba stále větší sveřeposti, plus pocit, že už je do důchodu natolik blízko, že "už to nestojí za to". -
Méně se však hovoří o psychologismu práce, při níž nemohu "progumovat papír", takže lze opravovat donekonečna (výtvarníci na rozdíl od nás brzo postřehli tento rozdíl mezi vodovkymi a Corelem!).
To může být pochopitelně dvojsečné. Může to spět ke krystalizaci myšlenek (o tom pojednáme dále v souvislosti s rétorickým a poetickým rytmem řeči) - ale také k nekonečnému zmnožování variant. Počítačový "nekonečný papír" může vést ke grafomanii; snadnost mazání zase k přemíře přísnosti k sobě samému.
Zkrátka: dobrý sluha, ale špatný pán. Anebo také svůdce.
"- a co boty?", ptal se důstojník ve slavném Škvoreckého románu -
a my se tu nesmíme divit, když si v tom dotazu hudebně vzdělaný čtenář změní jedno písmeno. - Snad nebudete pochybovat, že je autor tohoto spisu jedním z posledních, kdo by vystupoval proti co nejobecnější schopnosti sám si zahrát zaznamenané hudební myšlenky a nechat tak rozkvést radosti i smutky lidí, které dávno "vodnés' čas".
Nicméně při vhledu do znějící hudby může být obezlička i v partituře. "Dobrá vůle" slyšet, co je napsané, a ne to, co skutečně zní - to je jedno riziko jednostranného hudebního literátství, tím spíše, že může vystupovat v hábitu středověkého magistra zabývajícího se "hudbou sfér", a nikoli nějakým "pouličním joculatorstvím". (Je totiž v hudbě poměr abstraktního ke konkrétnímu velmi blízký a velmi vzdálený zároveň...! To může mást, co je v té které chvíli prvořadé, a co ne.)
Ať už to bylo za prvních desetiletí evropských universitates jakkoli mystické a půvabné zároveň, my - snažíce se být "up to date" tohoto století - musíme se spíše řídit husserlovským "Zu den Sachen selbst".
Tou "věcí samou" je nám znějící hudba
Naše přebývání v ní je jedním z příkladů onoho "být-modu" (v kontrastu s "mít" a "obstarávat"), o nichž hovořili G. Marcel, E. Fromm a M. Heidegger. Ačkoli máme spoustu důvodů k vděčnosti osudu, že jsme zažili novověk převážně pod rakouským "útlakem", a jeho byrokratismus umožnil mj. i (mimořádně systematické) hudební školství, tentýž byrokratismus nastěhovaný do "vysluhování" notového záznamu - namísto prvořadé péče o výsledné znění - by nám měl dělat větší vrásky než dělá!
Noty a počítač, to jsou tedy dva příklady důležitých faktorů - které se však nesmějí stát "tím nejdůležitějším"! Tito dva, stejně jako cokoli jiného, co vstupuje do hry, nic z toho nesmí převážit význam bytí v hudbě (resp. jazykové zachycení tohoto bytí). Kdo k tomu pořebuje ilustraci, ať si poslechne Schönbergova Mojžíše a Arona, kde se tančí kolem zlatého telete, případně přečte Tři muže na toulkách J. K. Jeroma, v nichž se mluví o "některých cyklistech, kteří kolo spravují místo aby na něm jezdili".
(Nicméně mám pohopení pro to, že při tolikerém konzmismu kolem nás a při objektivní potřebě několika přístrojů k humanitnímu počínání, je těžko k uvěření, že je něco tak nehmotného jako "bytí v ..." tím nejdůležitějším! Přinejmenším je takový pocit napoprvé nezvyk.)
Tím se ovšem dostáváme k mimořádně náročné, ale také inspirativní, ba vzrušující kapitole -
o vnitřních předpokladech hermeneutiky
Get your own Free Home Page