Get your own Free Home Page
Obecná teorie managementu je ... obecná!
Organizační zdatnosti zmiňované již v předchozí kapitole, se totiž dají aplikovat i na organizaci uměleckého života a práce. (Nežijeme totiž v západních filmech s jejich obrazem umělců jako značně nezakotvených cestovatelů po cizích zemích a citových vztazích, popřípadě jako esenciálních psychopatů; nejčastěji jako toho obého!)
Vademecum úspěšného managera (Dvořák-Dvořák-Zýka, Management Press) dokonce zahrnuje do managementu i takové aspekty, jako vyzkoušet si, v kolik hodin míváme své obvyklé denní tvůrčí optimum. (Např. insturmentalistická pranostika říká, že ráno se nám cvičí hůř než večer, ale víc se naučíme. - Snad to platí i na vyšší umělecké aktivity a pro širší skupinu lidí.)
Ovšem "poznej sám sebe" - to je stále ještě jen "hrubý" management, jakkoli aplikující psychologii!
Samozřejmě, je to "podmínka bez které ne". Avšak jako vnitřní předpoklady jsou tu myšleny v první řadě takové děje, jejichž psychologismus je podstatně vyššího typu. Dotýkáme se s nimi už opravdu spirituálních skutečností: poprvé se tu setkáváme s bytím.
Integrita osobnosti je tím nejdůležitějším. Hermeneutika znějící hudby sice potřebuje reprodukční přístroj, s jehož pomocí si můžeme hudbu zopakovat - jinak si však lze (doufejme, že už snad jen teoreticky!) představit vynikající hermeneutické dílo vznikající v podmínkách cyklů sonetů prof. J. Hejdy, jenž je komponoval ve vězení, bez psacích potřeb. Tento případ je nejen drastický; je také vynikajícím (za méně drastických okolností bychom řekli "laboratorním") příkladem krystalizace vazby slov. Z historického pohledu to typicky býval folklór, u něhož mohlo díky spolupráci generací dojít k tomuto stupni krystalizace. Nezapisování bylo vlastně "velmi tvárným editorem", který "deletoval" každou hranu a stylovou vadu.
My, kteří se těšíme možnosti zápisu, nevědomě zneužíváme toho, že "papír unese všechno". Napíšeme, "napsané písmeno drží" - a o další krystalizaci se už málo staráme.
Apeluji zde tedy na péči o krystalizaci vět. Je nejen příznakem duševní integrity, ale přímo péčí o samu tuto integritu!
Pokud bychom přemýšleli, jak si vybudovat apriorní výbavu (viz. Livingston) v oblasti vlastního tvůrčího zvládání řeči, jejího spádu v souvislosti s obsahem, jistě neopomineme poslech poezie. Je lékem proti jazykové erozi ve sdělovacích prostředcích! Význam slov v souvislosti, jejich váha uprostřed rytmického spádu věty, a k tomu ke všemu ještě existenciální zamyšlení sdělené uceleným dílem - to jsou zážitky konstituující ekologické vztahy mezi mozkovými neurony.
Ačkoli je rozevlátost, ba rozervanost, tradičním atributem evropského umělce, s hermeneutickým úsilím by se těžko slučovaly; a pokud už se jich do určité míry nemůžeme zbavit, rozhodně bychom je měli být s to vykázat alespoň pro dobu věnovanou hudbě. Z tohoto hlediska je poslech poezie jedinečným očistným živlem, přímo vylučujícím hledání nějakého "jakoby-cíle" někde jinde než v umění a v nás.
Duševní integrita se ale v našem případě týká především způsobu, jak přistupujeme k hudbě. Na tomto místě by se vlastně mohlo docela dobře stát, že by suplovalo celý můj traktát, protože čím je hudební hermeneutika jiným, než specifickým "přístupem k hudbě"?
Pokud to snad není od začátku zřejmé - což by mě mrzelo! - tedy: nebudeme zde nikdy zabíhat do obecných pojednání typu "jak poslouchati hudbu" (většinou otravnějších než návody k použití....). Těžko najít k hudební hermeneutice větší protiklad! - Zajímal by mě výsledek sociologického výzkumu, jaký je poměr lidí pro hudbu její tzv. "popularizací" získaných a od hudby odrazených?! Rychlokurzy podceňují obor i frekventanta. Oba jsou komplexnější, komplikované otázky už má obor vypracované většinou v několika větvích, "školách" a popularizaci problematičnost ořezává. Některý z problémů tak jako tak zaútočí na duši posluchače, což stejně vede k "odbíhající" a "rozptylující" otázce (je-li vůbec na ni popularizátor schopen odpovědět?) anebo k okřikování dotazujícího se, jakoby problém byl "vyrušování".
Je-li řeč o duševní integritě, je to něco víc a jiného, než nějaké středoškolské "Umíš Nerudu?". Je to spojení zcela dětinského prvního pohlcení hudbou a expertizy, což se děje za odtažení smyslů a mysli od běžno-denních podnětů. Není to mnohdy snadné a troufnu si říci, že kdo by u sebe pozoroval neschopnost tohoto stavu vnímání hudby, musí ho cvičit jako první podmínku svého budoucího hermeneutického úsilí! -
Stejně tak je ale riskantní, nezaregistrujeme-li otupení zmíněné "dětinskosti". Jít se za takové chvíle vyspat je tím nejčinorodějším činem (viz. Bhagavadgíta 4.18).
Chápu, že pro člověka ohlupovaného od rána do večera (a někdy i obráceně) pseudo-informacemi, mohou předchozí věty vyznívat super-přísně a vágně zároveň. Pokud se tedy nedokážete na první pokus úplně vyrovnat s tím, o čem tu je řeč, zkoušejte to - ať s tím (v konfrontaci se sebou) máte osobní, existenciální zkušenost; prostě: cvičte to! (Vůbec, prvek cvičení, habitu, se bohužel od středověku z naší kultury dost vytratil: "z jedné vody" máloco pochopíme do všech souvislostí a do hloubky.)
Nekážu tu žádné "melomanství" či hudební "hašišáctví". Neprohlašuji se ani za Dalajlámu, ani za sv. Bonaventuru. - Přesto však tvrdím, že stav hlubokého ponoru a plné citové i rozumové angažovanosti nám všem leží po ruce... Jen ji natáhnout.
Get your own Free Home Page