Wolfgang Amadeus Mozart – skladatel z nejznámějších, nejpopulárnějších a také nejdiskutovanějších. Na rozdíl od většiny ostatních hudebních tvůrců se kromě jeho hudební geniality a tvůrčí plodnosti přetřásá i jeho osobnost – intelekt, chování, vztahy s okolím. Nepochybně tomu napomohla dvě umělecká ztvárnění Mozarta: divadelní hra Petera Schaffera Amadeus a na její náměty natočený stejnojmenný oscarový film režiséra Miloše Formana. Především tento film rozvířil hladinu podvědomí o Mozartovi – mnozí se začali více zajímat o jeho hudbu. Jiní se však pouze odnesli poznatek, že to byl drzý, nevychovaný a sprostý „spratek“, který si nevážil nikoho a ničeho.
    Abychom mohli komplikovanou Mozartovu osobnost důkladněji zhodnotit, potřebovali bychom k tomu mnohem více místa. V této části se tedy dozvíte především o Mozartovi-hudebníkovi, geniálním skladateli, který za svůj krátký, pětatřicetiletý život vytvořil neuvěřitelný počet skladeb. Je to výčet více než šesti set kompozic, mezi nimiž jsou rozsáhlé opery, symfonie, instrumentální koncerty nebo mše.
    Jeho genialitu můžeme dokázat jednou příhodou z cesty po Itálii. V římské Sixtinské kapli jako třináctiletý slyšel přísně střežené devítihlasé (!) Miserere Gregoria Allegriho, které po té bez sebemenšího zaváhání po paměti zapsal do not.
    Některé kapitolky se dotknou i jeho osobnosti – od tvorby ji totiž přece jen odtrhnout nelze. Částečně ji nastíní uvedené citáty a dopisy, které vypovídají jak o tom, že se mladý Mozart ve svém věku choval a vyjadřoval jako jakýkoliv jiný mladík oné i naší doby, tak také o jeho sečtělosti a výjimečné inteligenci, kterým díky na druhou stranu dopěl v určitých oblastech rychleji, než je obvyklé. Vyšel z rodiny, pro niž byly typické zdravé názory, váha vzdělání, rozhled překračující maloměstské konvence a smysl pro humor, libující si jak v jemnůstkách, tak i obhroublostech. Lišila se snad od mnohým dnešních rodin?
    Na úvod trochu toho učebnicového shrnutí: Wolfgang Amadeus Mozart tvoří spolu s Josephem Haydnem a Ludwigem van Beethovenem trojhvězdí osobností, které symbolizují epochu dějin hudby nazývanou vídeňským klasicismem.
    Mozart se projevil jako skladatel nevídaně všestranný – zatímco Beethovena známe především jako symfonika a autora klavírních sonát a Haydna zase jako tvůrce symfonií a kvartetů, Mozart zasahuje do všech oblastí hudební tvorby. Snad nejvýrazněji se projevuje v žánru, který byl ve své době na vrcholu pomyslného žebříčku, totiž v opeře.
    Styl Mozartových skladeb v sobě zahrnuje různé evropské směry 18. století – tradici italskou, jihoněmeckou a vídeňskou, dále pak severoněmeckou, tzv. mannheimské školy i francouzskou. Dokázal se již od dětství jako málokterý z jeho současníků vyrovnat s vládci nad tehdejší hudební kulturou – s milovanými i nenáviděnými Italy.
    Jaký vlastně „Wolfi“ byl? Sudičky ho obdařily genialitou a talentem jako málokterého jiného hudebníka. Měl vzdělaného otce, který jeho schopnosti včas rozpoznal. Sám se poté vzdal vlastních ambicí ve prospěch svého syna a podařilo se mu Wolfgangovo nadání obdivuhodně zvládnout a dovést k úspěchu.
    Vyčerpávající cesty po celé Evropě, jež Wolfík absolvoval v mládí, pro něj byly tou nejlepší školou. Umožnily mu od dětství nasávat atmosféru významných hudebních center Evropy a získávat zkušenosti v nebývalé míře. Cesty a vliv vzdělaného otce mu poskytly takové vzdělání a rozhled, v nichž se s ním mohlo měřit jen málo jeho současníků.
    Výjimečné bylo také Mozartovo postavení ve společnosti. Zpočátku byl oslavován jako geniální dítě, miláček vyšších kruhů. Brzy však dozrál a vymanil se z područí svého otce i z železných společenských konvencí. Bylo však ještě příliš brzy na emancipované umělce-bouřliváky, které společnost obdivuje a podporuje, i když nepřijímají její regule. Sotva bychom mohli Mozarta označit za bouřliváka – on sám se nikdy proti společnosti programově nevyhraňoval a přesto jí byl v podstatě odvržen. Nikdy se mu nepodařilo najít místo odpovídající jeho kvalitám a talentu. Stal se tedy asi jedním z prvních umělců „na volné noze“. I v této oblasti byl tedy, aniž by sám chtěl, poněkud smutným průkopníkem.
    19. století znalo pouze omezené množství Mozartových skladeb a nepovažovalo je za vzor a východisko pro další směřování hudby, a tak se s jeho obrovským hudebním odkazem v celé úplnosti setkáváme na koncertních pódiích a nahrávkách až v současné době.

    Co byste řekli tomu, kdyby byl text o Mozartovi napsán pozpátku? Tedy Gnagflow Suedama Trazom es lidoran… Takto totiž Wolfi trápil své blízké ve svých dopisech. Vymýšlel si různé přesmyčky, hry se slovy, vtípky i přisprostlé výrazy pro pobavení sebe i druhých. Chcete raději pěkně od předu? Jak je libo!
    Mozartovo dětství je spjato s rakouským Salcburkem, tehdejším významným centrem. sídlem arcibiskupstvím a univerzity. Tam se tedy 27. ledna 1756 narodil malý Wolfgang Amadeus. Jeho otec Leopold Mozart, který se rok po synově narození stal zástupcem kapelníka salcburského arcibiskupa, pocházel z rodiny knihvazače z jihoněmeckého Augsburku. Studoval na salcburské univerzitě, komponoval a měl nemalé pedagogické ambice – napsal a v roce 1756 vydal Houslovou školu. Se svojí ženou Annou Marií měl celkem šest dětí – na živu však zůstal jen malý Wolfi a jeho starší sestra Marie Anna řečená Nannerl. Obě děti vykazovali značné hudební nadání a jeho rozvíjení se stalo Leopoldovým prvořadým cílem. Otec však nebyl jen výborný, i když trochu pedantský pedagog, ale i zdatný organizátor, snažící se výjimečného nadání svých dětí co nejlépe využít. Provinční poměry v Salcburku neskýtaly velký prostor pro uplatnění jejich zázračných schopností, a tak Leopold naplánoval na rok 1762 první cestu.
    V lednu hrály děti na mnichovském dvoře, na podzim pak celá rodina vyjela na delší a mnohem náročnější cestu – do Vídně. Leopoldovi se podařilo vzbudit zájem dvora. Děti hrály před císařskou rodinou a zejména šestiletý Wolfík svou hrou i dětskou přímočarostí všem učaroval. Leopold píše v dopise do Salcburku, jak Wolfgang vyskočil císařovně Marii Terezii na klín, líbal ji a objímal. Cesta byla tedy úspěšná, i když se ukázalo jisté nebezpečí podobných podniků, když Wolfi ve Vídni a pak znovu bezprostředně po návratu domů onemocněl.
    Doma se Mozartovi příliš neohřáli. Leopold naplánoval další turné, tentokrát již opravdu velké - rodina strávila tři a půl roku na cestách. Trasa vedla přes Německo a Vlámsko do Paříže, kde poprvé vyšly tiskem Wolfgangovy skladby (klavírní sonáty), z Paříže do Londýna, kde na chlapce velmi zapůsobilo setkání se skladatelem Johannem Christianem Bachem, synem velkého Johanna Sebastiana. Oklikou přes Nizozemí jeli pak zpět do Paříže a odtud konečně přes Švýcarsko domů.
    Je obdivuhodné, jak Leopold pojímal předvádění svého zázračného syna. Neměl ho jako cvičenou opičku a dbal vždy o uměleckou úroveň. Na rozdíl od jeho budoucích napodobitelů mu nešlo o peníze, ale o to, aby se Wolfgangovo nadání dostalo do podvědomí celé Evropy a tím měl syn do budoucna připravenou půdu pro své uplatnění. Byl přesvědčen o Wolfíkově genialitě a vzbuzoval v něm zdravé sebevědomí. Na druhou stranu ho však vedl „pěkně zkrátka, aby synovi příliš nenarostl hřebínek a nespokojil se s průměrností.

„Jedním slovem, to, co uměl, když odjížděl ze Salcburku, je pouhým stínem proti tomu, co umí teď“, referoval Leopold domů o synovi z Londýna. Je takřka nepředstavitelné, kolik zkušeností a zážitků potkalo malého Wolfíka – sotva by se však také našel vnímavější žák.
    Po návratu stoupala hvězda třináctiletého Mozarta strmě vzhůru – v Salcburku získal post koncertního mistra a také finanční přispění na cestu do Itálie. Na první cestu na jih Evropy se vydali Wolfi a Leopold sami, již bez maminky a sestry.
    Od 17. století patřila studijní cesta do Itálie k úplnému vzdělání hudebního skladatele, který měl tu smůlu, že se narodil na sever od Alp. Skladatelé z celé Evropy sem jezdili za italskou hudbou, vzděláním, kontakty i výdělkem. To ovšem jen v případě, že byl skladatelský adept schopen obstát v obrovské konkurenci. Vysněným cílem byla scrittura, neboli objednávka na operu od některého z mnoha tamních operních domů.
    Otec a syn se zastavili mimo mj. v Bologni, kde Mozart navštěvoval hodiny kontrapunktu a u nesmírně vážného italského hudebního teoretika Padre Martiniho. Tam také poznal slavného Josefa Myslivečka, českého skladatele působícího v Itálii, jednoho z Wolfgangových vzorů. Při návštěvě Říma došlo k onomu skandálu s utajovanou skladbou v Sixtinské kapli. Na své pouti Mozartové dorazili až do Neapole. Nejvýznamnější událost však mladého skladatele čekala na zpáteční cestě. Byla to milánská „scrittura“ opery seria!

    Italská opera byla v 18. století nejprestižnější, hudebním žánrem. V Mozartově době existovaly dva rozdílné typy opery s italským textem – tzv. opera seria, neboli vážná, která zhudebňovala tragedie s antickými náměty. Komika měla prostor v odlišném žánru, v opeře buffa. Zvláštním druhem byla tzv. serenata teatrale – představení na alegorický námět k pobavení dvorní společnosti, většinou při příležitosti nějaké významné slavnosti.
    Před první velkou milánskou objednávkou psal Mozart operu jen dvakrát, nikdy však operu seria. Na své´m kontě měl jednu operu buffa a pak tzv. singspiel– hru se zpěvy a mluvenými dialogy na německý text.
    Složit a připravit k provedení velkou operu seria byl však mnohem náročnější úkol. Teprve čtrnáctiletý Mozart se s ním poradil výtečně a k opeře ho již celý život táhlo srdce nejsilněji. Jeho Mitridate měl velký úspěch, Wolfi osobně řídil toto představení. Díky tomuto úspěchu a šikovnému Leopoldovu vyjednávání dostal Wolfgang objednávku na další dvě opery pro Milán. Serenata Ascanio in Alba byla provedena na podzim roku 1771 jako součást velkolepých oslav svatby arcivévody Ferdinanda, syna Marie Terezie. O rok později pak Milán zažil další operu mladého skladatele. V té době ještě nemohl Wolfgang tušit, že Lucio Silla bude jeho poslední operou napsanou pro Itálii a že se tam již vícekrát nevrátí.

    Salcburk byl v té době církevním městem, jemuž vládl arcibiuskup. Leopold i Wolfgang tedy byli jeho zaměstnanci a zároveň poddanými. Arcibiskup Sigismung Christof von Schrattenbach se zabýval více svým duchovním než světským úřadem a toleroval Mozartům jejich časté a dlouhé dovolené, které jejich cesty vyžadovaly. Roku 1771 však zemřel a na jeho místo nastoupil přísný Hieronymus von Colloredo, „Velký Muftí“, jak ho nazývali Mozartovi ve svých dopisech. Ten již nebyl k Mozartům zdaleka tak benevolentní jako jeho předchůdce.
    po svém návratu z Itálie strávil Wolfi v Salcburku téměř pět let, přerušených jen krátkou cestou do Vídně a pobytem v Mnichově, odkud si místní dvůr objednal operu. V této době skládal především instrumentální hudbu pro potřeby salcburské kapely, tj. koncerty, serenády a řadu symfonií.
    Malé salcburské poměry Mozarta ubíjely a panovačný Colloredo mu nechtěl povolit dovolenou, potřebnou pro cestu do světa. Nakonec svolil, ale s tím, že Leopold musí zůstat doma. Wolfgang se tedy vydal na cestu poprvé bez otce. Společně s maminkou vyrazili vlastním kočárem směrem Mnichov a dále přes Augsburk do Mannheimu. V Augsburku se zastavili u příbuzných, kde Wolfi poznal svoji o dva roky mladší sestřenici Marii Annu Theklu Mozartovou. Okamžitě si padli do oka a jejich následné dopisy jsou plné různých žertíků, legrácek a poťouchlostí (viz Skladatel o sobě).
    Přestože se slavná epocha tzv. mannheimské školy v té době již chýlila ke konci, byl Mannheim stále vyhlášeným hudebním centrem, s prvořadým dvorním orchestrem, jehož členové zpravidla i skládali. Není divu, že se zde Mozart cítil mnohem lépe než doma. Našel mnoho hudebních přátel, pracoval na několika zakázkách a hlavně – zamiloval se. K jeho obrovské lítosti se mu však nepodařilo získat místo u dvora, a tak se po pěti měsících s těžkým srdcem rozloučil s Mannheimem a pokračoval dále do Paříže.
    Tam prorazil se svou Symfonií D dur k. 297 (300a) (podle místa vzniku se nazývá Pařížská), která byla zařazena do programu tradiční koncertní řady, tzv. Concert spirituel. Mozart v symfonii využil jak rysy mannheimského stylu (použití klarinetů, silné dynamické kontrasty), tak i francouzskou hudební tradici. V dopisech pro otce měl však vedle pochvalných referencí velmi špatné zprávy – maminka onemocněla a vzápětí zemřela. Wolfgangovi nezbylo, než se podvolit Leopoldovu naléhání a nastoupit zpáteční cestu. Další rána na něj dolehla při zastávce v Mnichově, kde potkal svou mannheimskou lásku Aloisii Weberovou a trpce zjistil, že jeho cit není opětován.

    Objednávka opery od bavorského kurfiřta Karla Theodora v roce 1780 konečně narušila strnulost salcburské služby, kterou Wolfgang tak nenáviděl. Operu Idomeneo začal psát už v Salcburku, v listopadu se pak vydal do Mnichova. Tam potkal své staré známé z Mannheimu – kurfiřt totiž nedlouho předtím přeložil svou rezidenci z Mannheimu do Mnichova a kapelu vzal samozřejmě s sebou.
    Opera byla velmi úspěšná. Mozart se nevrátil domů, ale odjel rovnou do Vídně za arcibiskupem Colloredem, který do svého vídeňského paláce mezitím povolal i ostatní hudebníky z kapely. A právě ve Vídni došlo k události klíčové pro Wolfgangův další život.
    Vidina návratu do Salcburku ho opravdu děsila, stejně jako beznaděj z arcibiskupových věčných zákazů. Stoupající napětí mezi Mozartem a Colloredem vyústilo poté, co Mozart neuposlechl příkazu k návratu domů. V otevřené konfrontaci s nadřízeným, kdy Mozart požádal o propuštění ze služby, ho arcibiskup nechal doslova vykopnout z domu.
    Mozart se tedy konečně stal nezávislým, čekala ho však ještě jedna vzpoura: proti otci. Ve Vídni se totiž Wolfgang znovu setkal s rodinou Weberových. Aloisie, vynikající zpěvačka a jeho mannheimská láska, dostala místo v divadle a její rodina se přestěhovala za ní. Mozart si musel během sporů s Colloredem hledat bydlení mimo arcibiskupský palác a našel ho právě u Weberů. Zamiloval se do Aloisiny mladší sestry Konstance a nakonec byl intrikami její matky dotlačen k sňatku, s nímž Leopold nesouhlasil.

    Po svatbě (4. 8. 1782) prožíval Mozart období horečnaté skladatelské i koncertní činnosti, bouřlivého společenského života a všeobecného úspěchu. Žádné odpovídající angažmá, které by mu poskytovalo stálý příjem, se mu však sehnat nepodařilo. V létě roku 1783 jel s Konstancí navštívit Leopolda do Salcburku – Konstance však nebyla rodinou přijata příliš dobře. Wolfgang s sebou přivezl nedokončenou Mši c moll K. 427 (417a), kterou chtěl v Salcburku vzdát díky Bohu za svatbu s Konstancí. Dokončil pouze část Kyrie, Gloria, Sanctus a Benedictus, mše však byla skutečně provedena (chybějící části doplnil ze svých dřívějších mší). Jeden ze sólových sopránových hlasů údajně zpívala Konstance.
    Při zpáteční cestě do Vídně se Mozartovi zastavili v Linci, kde složil Wolfgang pro koncert v místním divadle velkou Symfonii C dur K. 425, tzv. Lineckou.
    Leopold oplatil synovi návštěvu v roce 1785. Zastihl Wolfganga ve víru koncertů a akademií a atmosféru jednoho abonentního koncertu popisuje v dopise dceři: „Vedle symfonií zpívala jedna zpěvačka z vlašského divadla 2 árie, pak byl nový znamenitý klavírní koncert Wolfgangův, který kopista, když jsme přijeli, ještě rozepisovala jehož rondo neměl Tvůj bratr ani čas přehrát, protože musel prohlédnout opis.“
    Leopold se při domácím muzicírováním u Wolfganga potkal i s Josephem Haydnem. Hrály se tři nové Wolfgangovy smyčcové kvartety, které později spolu s dalšími třemi vydal tiskem s věnováním právě Haydnovi. Vážený Haydn si Mozarta velmi oblíbil a také to Leopoldovi řekl: „Váš syn je největší skladatel, jehož osobně a jménem znám; má vkus a nadto největší skladatelské znalosti.“ Haydn byl zase jedním z mála současníků, které Mozart obdivoval.

    V souvislosti s pražským uvedením své opery Figarova svatba byl Mozart pozván do Prahy a pozvání rád přijal. Jako dík uvedl na svém koncertě v pražském divadle novou velkou Symfonii D dur K. 504, tzv. Pražskou.
    Z úspěšné první cesty do Prahy si Wolfgang přivezl od pražského impresária Pasquale Bondiniho objednávku na novou operu, Dona Giovanniho. Mezi díla, vznikající ve Vídni současně s touto operou, patří i dnes nejznámější skladatelova serenáda Eine kleine Nachtmusik (Malá noční hudba) K. 525. Z původně pětivěté skladby se zachovaly jen čtyři věty a není známá ani příležitost, pro kterou tato serenáda vznikla.
    Počátkem října téhož roku odjel Mozart opět do Prahy, aby zde Dona Giovanniho dokončil a nastudoval. Úspěch díla byl obrovský, Wolfgang sám řídil první čtyři představení.
    Poslední skladatelova cesta do Prahy proběhla za značně odlišných podmínek. V létě 1791, kdy pracoval na Kouzelné flétně a Rekviem, dostal Mozart narychlo objednávku na korunovační operu pro Prahu. La clemenza di Tito však u dvorní společnosti neměla valný úspěch. Opět ji později ocenilo až pražské publikum, které její představení navštěvovalo až do roku 1807.

    Rok 1788 nebyl pro Mozarta zvlášť příznivý. Pop návratu z Prahy dostal sice vytoužené místo u císařského dvora, nestal se však dvorním skladatelem po zemřelém Christophu Willibaldu Gluckovi, nýbrž byl jmenován pouhým „Kammermusicusem“ (komorním hudebníkem) s méně než polovičním platem. Místo dvorního skladatele zůstalo až do Mozartovy smrti ve Vídni neobsazeno.
    Jeho Don Giovanni, který zaznamenal ohromný úspěch v Praze, byl ve Vídni přijat chladně. V dohledu nebyla žádná další operní objednávka a na Mozartovy začala doléhat nouze. Z finančních důvodů se přestěhovali na předměstí Vídně a Wolfgang se musel značně zadlužit. Zdá se, jako by ve Vídni ochladl zájem o Mozartovy skladby a Mozartovo samého – např. jeho opakovaná nabídka tří nových smyčcových kvintetů zůstala bez ohlasu.
    Přes existenční starosti a nejisté vyhlídky Wolfgang pilně skládal – v létě toho roku vznikly bezprostředně po sobě v neuvěřitelné rychlosti (za necelé dva měsíce spolu s několika komorními díly) jeho poslední tři symfonie, Es dur K. 543, g moll K. 550 a C dur K. 551, nazývaná Jupiter.
    Nevíme, zda byly tyto skladby provedeny ještě za Mozartova života, ale je jisté, že je Wolfgang nesložil „jen tak“. Možná měl v úmyslu vydat je tiskem u vídeňského nakladatelství Artaria, kde krátce před tím vyšly Haydnovy Pařížské symfonie, nebo snad plánoval jejich provedení na zamýšlených koncertech. Nic z toho se však zřejmě nepovedlo. Možná jedině symfonie g moll se za Mozartova života hrála – proč by se jinak dochovala ve dvou verzích?:
    Všechny tři symfonie se brzy po Mozartově smrti staly velmi oblíbené a pro pozdější hudební vývoj představují jedny z nejvlivnějších symfonických skladeb 18. století.

    Mozart se snažil napravit svoji tíživou finanční situaci ze všech sil. Na jaře roku 1789 sáhnul k osvědčené metodě z mládí – k uměleckému turné. Vydal se s jistým knížetem Lichnowským do severního Německa, které dosud nikdy nenavštívil. Koncertoval v Drážďanech, Berlíně, Lipsku, cestou zpátky projížděl Prahou. Kýžený finanční efekt však cesta nepřinesla.
    Ve Vídni se Mozart pustil do své poslední opery buffa Cosi fan tutte, která však měla po své úspěšné premiéře málo repríz.
    Na podzim roku 1790 pak ještě jednou cestoval, tentokrát se svým švagrem do Frankfurtu nad Mohanem, kde probíhala korunovace Leopolda II. římským císařem. Mozart tam uspořádal velkou akademii, na které provedl dva klavírní koncerty a jednu ze svých symfonií. Cestou zpátky projel místa svého mládí – Mannheim, Augsburk a Mnichov. Takto rekapitulují svůj život staří pánové – kolik však bylo Mozartovi? Počítáte správně – čtyřiatřicet. Přesto měl v té době před sebou svoji poslední skladbu. Využil v ní temnou barvu basetových rohů (nástrojů podobajících se hlubšímu klarinetu), které Mozartovi učarovaly. K oné skladbě se bezpochyby hodily – šlo totiž o Rekviem, mši za zemřelé. V létě 1791 si ho u Wolfganga inkognito objednal hrabě Welsegg-Stuppach, který měl ve zvyku provádět takto potajmu nakoupené skladby jako své vlastní. Mozart měl v té době spoustu práce s Kouzelnou flétnou a s Titem, takže na Rekviem pracoval přerušovaně a byl o něj několikrát upomínán. Kvůli nemoci a psychickému i fyzickému vyčerpání ho už nestihl dokončit – zemřel 5. prosince 1791… Mohl se Mozartův neobvyklý život uzavřít symboličtěji než při práci na Rekviem?
 

SKLADATEL O SOBĚ

Ach, kdybychom jen (v Salcburku) měli také klarinety! Nedovedete si představit, jak nádherně zní symfonie s flétnami, hoboji a klarinety; budu arcibiskupovi vyprávět mnoho nového a snad mu navrhnu i různé změny. Ach, hudba by u nás mohla být mnohem krásnější a lepší, kdyby jen arcibiskup chtěl.  v dopise tatínkovi z Mannheimu, 3. prosince 1778 (…) Approposito. Víš již o té historii, která se zde stala? Povím Ti ji tedy. Vyšli jsme od hraběte Firmiana a zamířili domů, a když jsme přišli do naší ulice, otevřeli jsme domovní dveře, a co myslíš, že se nám stalo? – Vešli jsme dovnitř! Mějte se hezky, mé plíce. Líbám Vás, má játra, a zůstávám jako vždy, můj žaludku, Tvůj nehodný          frater                                                                                                                                      bratr Wolfgang  Prosím, prosím, milá sestřičko, něco mě kouše, poškrab mne!  Mozart sestře, Milán 18. prosince 1772 Možná si budete myslet, ba i uvěříte, že jsem umřel! – že jsem chcípnul? – anebo zdechnul? – no ne! Nemyslete si to, prosím vás neboť jeden myslel a druhý střelil! – jak by to bylo možné? – za své tak dlouhé mlčení se ani nechci omlouvat, vždyť byste mi stejně nevěřila; ale jen co je pravda. – měl jsem tolik práce, že jsem sice stihnul myslet na sestřeničku, ale psát už ne, musel jsem to nechat tak. Ale teď mám tu čest se vás zeptat, jak se máte a co děláte? – jestli jste ještě stále zdravá? – a jestli zdraví pokulhává? – nebo jestli mě ještě aspoň trošku snášíte, - nebo častěji křídou kreslíte? – nebo aspoň někdy na mě pomyslíte? – anebo vám nepřijde, že se oběsíte – ba jestli jste se nedej Bože na mne rozhněvala, ach já blázen starý; jestli dobrovolně mír nestvrdíte, anebo pustím, co zvíte! No vy už se smějete skrytě – victoria! smír ten ať zpečetí naše řitě. – dobře jsem věděl, že mi déle neodoláte.  dopis sestřenici z 28. února 1778 z cesty z Mannheimu do Paříže