Významnou úlohu nám tu sehrává skutečnost, že měšťanskému hudebnímu umění v našich zemích předcházel koncem 18. století mimořádně silný umělecký podnět. Byl jím intenzívní požitek hudebního umění Wolfganga Amadea Mozarta, který byl tak pronikavý, že vedl až k zlidovění Mozartových děl v Čechách a zejména v Praze. Tento účin Mozartova díla na Čechy nebyl náhodný. Byl historicky podmíněn jak místem a dobou, tak - a to pravděpodobně především - hudebnosstí českého lidu, její povahou, i konečně českou, hlavně lidovou hudbou samou. Mozartova hudba byla v Čechách nejen milována a proto hojně provozována, ale stala se spolu s ostatní hudbou klasicismu také výchozí základnou i pro následná hudební vývoj. Mozartova tradice nabyla pak v Čechách a v Praze, Mozartově městě osmdesátých a devadesátých let 18. století, takové síly, že se tu stala v první polovici 19. století nakonec nikoli už progresivním prvkem hudebního vývoje, jak tomu bylo za Mozartova života, nýbrž citelnou překážkou pro vývoj nového, poklasicistického hudebního umění, a nakonec i brzdou tohoto vývoje.

     První jevištní Mozartovo dílo, které Praha poznala, byl Únos ze serailu, provedený v roce 1782 s velkým úspěchem singspielovou společností K. Wahra v Kotcích a v další sezóně znovu společností Schmidovou. V prosinci 1786 uvedl italský impresário P. Bondini v Nosticově (pozdějším Stavovském, dnešním Tylově) divadle Figarovu svatbu. Oproti Vídni, kde toto dílo nevzbudilo pozornost a záhy zmizelo z repertoáru, přineslo pražské provedení svým úspěchem skladateli potřebné zadostiučinění. Všeobecná obliba, jíž rychle dosáhly melodie Mozartovy opery, svědčí o tom, jak čilé bylo v Praze spojení mezi divadlem, stále ještě ovládaným aristokracií, a lidovými vrstvami. Obratný Bondini objednal u Mozarta ihned další operu, kterou se stal Don Giovanni. Skladbu dokončil Mozart v Praze - býval tehdy často u Dušků na Bertramce - sám ji nastudoval a 29. října 1787 řídil v Nosticově divadle její první provedení. Úspěch tohoto nesmrtelného díla, které se ostatně za života skladatelova na většině cizích scén dočkalo jen nepochopení, bylo možno srovnávat jen s úspěchem Figarovy svatby. Je to tím pozoruhodnější, že Don Giovanni je dílo výjimečně náročné, ve své hudební složce zcela nekonvenční. Proto je tato premiéra chápána jako jedinečný doklad hudební vyspělosti pražského publika.
    Jistě jen dočasný odchod italské společnosti impresária D. Guardasoniho z Prahy do Varšavy způsobil, že u Mozarta nebylo ihned objednáno další dílo pro Prahu. Stalo se tak až v červnu 1791, kdy čeští stavové uzavřeli s Guardasonim smlouvu na slavnostní operu k blížící se korunovaci Leopolda II. českým králem a Guardasoni - znaje lásku pražského publika - objednal operu u Mozarta. Zvoleno bylo libreto o ušlechtilém císaři Titovi, které už kdysi Guardasoni patrně Mozartovi k zhudebnění nabídl; nyní, když bylo třeba spěchat, použil Mozart několik už dříve zkomponovaných a načrtnutých partií (např. velkou árii Vitelie zpívala Josefina Dušková, manželka F. X. Duška a Mozartova přítelkyně, na svém pražském koncertě už v dubnu 1791).
    La clemenza di Tito (Dobrotivost Titova) však nenalezla při pražské premiéře 6. září 1791 uznání císařského dvora. Poslední Mozartův pražský pobyt, během něhož měl znovu příležitost řídit svého Dona Giovanniho takřka ve stejném pěveckém obsazení jako při premiéře, končil tedy pro nemocného už skladatele neradostně. Po návratu do Vídně napsal ještě do Prahy k prvnímu provedení svůj klarinetový koncert. Když krátce nato Mozart zemřel, uctila Praha jeho památku mohutnou smuteční slavností, uspořádanou členy orchestru pražského divadla v malostranském chrámu sv. Mikuláše.
    V dalších letech nadšení Pražanů pro Mozartovo dílo ještě vzrostlo, a to zvláště zásluhou opery Kouzelná flétna. V roce 1794 ji bylo možno v Praze vidět a slyšet dokonce ve třech verzích: v německém originále, v italském překladu a úpravě (s recitativy přikomponovanými J. K. Kuchařem) a v českém překladu. Náhodně zachované denní pokladní výkazy a repertoárové přehledy Spenglerovy divadelní společnosti za sezónu 1793-94 ukazují, jakému zájmu Pražanů se tato zpěvohra těšila. Zvláště lidé z nižších vrstev v ní nalezli svůj ideál a při častých reprízách plnili divadelní galerie. Například na sobotní odpolední představení v Nosticově divadle 16. května 1794 byly prodány jen tři lóže, v parteru bylo obsazeno 23 míst za zlatku a dalších 48 tzv. vojenských za 30 krejcarů, na tzv. 2. místě za 20 krejcarů už bylo 118 diváků a na galerii se tísnilo 217 desetikrejcarových návštěvníků. Významnou událostí bylo české provedení Kouzelné flétny na podzim roku 1794 společností Vlasteneckého divadla v bývalém klášteře hybernů v překladu Václava Tháma (zčásti vyšel tiskem v roce 1799). Pozoruhodná je skutečnost, že všichni představitelé mužských rolí tohoto představení byli o necelý rok dříve předmětem šetření pražské policie, která tehdy zjistila, že herci Vlasteneckého divadla utvořili spolu s dalšími představiteli pražské veřejnosti tajnou společnost, organizovanou po způsobu zednářských lóží. Tento tajný spolek se scházel v hostinci U tří hvězd v Truhlářské ulici k debatám a předčítání prací svých členů. Byl rozpuštěn a všichni jeho členové se museli zavázat, že od podobných schůzek upustí. Nelze pochybovat o tom, že této skupině umělců byla blízká i myšlenková náplň Mozartova díla. Slova moudrého Sarastra: "je víc než princ, je člověk" nacházela jistě u lidového publika Vlasteneckého divadla silný ohlas. Ještě v roce 1794 vyšel v Praze pod názvem Zpěv z Čarodějné flétny vybrané další překlad, a to z pera A. J. Puchmajera, a o tři roky později vyšla v Pardubicích ve formě kramářského tisku Dvě nové písně z Kouzelné flétny.
    Po českém venkově se Mozartova operní hudba šířila i prostřednictvím chrámových kůrů, z nichž zněly velmi často árie z Figara, Dona Giovanniho, Tita, Kouzelné flétny i z dalších Mozartových jevištních her, samozřejmě s novým náboženským textem. Ze zpěvu oklamané Elvíry se stalo offertorium Ad laudes properate (K chvalozpěvům pospěště), Massetovo uražené Hó Capito (Pochopil jsem) se proměnilo ve Veni Jesu (Přijď, Ježíši) a - nesporně jako vrchol smělosti - canzonetta, kterou zpívá Don Giovanni pod oknem krásné ženy Deh vieni alla finestra (Ach, přijď k oknu), byla obdařena textem hymnu Veni Creator Spiritus (Přijď, Stvořiteli Duchu). Tak byl sice lid českého venkova ochuzen o dojem Mozartova dramatu, nikoli však o jeho hudbu.
    Mozartovské inscenace představovaly umělecky nejvýznamnější kapitolu celé historie italské oper v Praze. Avšak ani silná podpora ze strany aristokracie ji už nedokázala déle chránit před tlakem sigspielu; rok po smrti D. Guardasoniho ukončila italská opera 24. dubna 1807 představení Mozartova Tita svou pražskou historii.
    Mozartova hudba měla značný vliv také na tvářnost rodícího se českého profesionálního hudebního divadla. Byla nedostižným vzorem autorům, soustředěným hlavně kolem společnosti Vlasteneckého divadla, kteří se ovšem současně snažili vyhovět vkusu a zájmu českého obyvatelstva - tj. v tehdejší Praze především nižších společenských vrstev - o komickou operu singspielového typu.

Tam, kde se rozšiřuje hlučná smíchovská Plzeňská třída v jakési náměstíčko, stačí odbočit doleva, a než začne stoupat Mozartova ulice schody do vrchu, po pravé straně lákají dobová vrata k návštěvě domu (2, čp. 169)...
    Vstoupíte a podlehnete kouzlu jako už tolik význačných lidí hudebního světa od Čajkovského, d´Indyho, Rosy, Newmarchové před Glazunova, Malka až po Landowskou. Kouzlu místa, které inspirovalo Vrchlického a kde po řadu let často sedával i Karel Koval, aby vše, čím dýchá toto prostředí, přenesl do své knihy Mozart v Praze. Idylická usedlost Bertramka (viz obrázek)není jen mozartovskou památkou, ale přímo symbolem tohoto skladatelského génia. To místo mu kdysi učarovalo.
    Zde, na úpatí Černého vrchu, poprvé na podzim 1787 vystoupil z kočáru, který sem přijel z Prahy císařskou silnicí lemovanou topoly. Cesta se tu spojovala se silnicí zbraslavskou a proplétala smíchovskými usedlostmi v zahradách; končila až v Újezdské bráně. Laskavá hostitelka paní Josefína ukázala vzácnému, o rok mladšímu příteli, že to vše je nyní jeho královstvím. Na jaře a hlavně v letních měsících i za časného podzimu sem jezdili za Duškovými pražští hudební přátelé. Duškovi koupili tři léta předtím tuto usedlost, zahradu a viničku od manželů Duquaiových za 3525 zlatých. Bertramka ovšem nebyla usedlostí novou. Postavil jí koncem sedmnáctého století bohatý malostranský sládek Jan František Pinskorn, který v roce 1696 skoupil i okolní pozemky. Také stavební sloh ukazuje na tuto dobu vzniku. V r. 1743 jí koupili manželé František a Františka z Bertrámu, po nichž má jméno. Po jedenadvaceti letech ji po nich zdědil František Leopold hrabě Buquoy. Potom měla postupně několik majitelů, jímž všem pravděpodobně sloužila jako letní sídlo. A když manželé Duškovi - paní Josefína znala Mozarta už dříve ze Salcburku, kde byl její děd purkmistrem - pozvali skladatele Únosu ze serailu a Figarovy svatby, aby v Praze uvedl operu přislíbenou při lednové návštěvě Bondinimu, počítali s tím, že ho přivítají právě zde. Bylo tu vše, co potřeboval k umělecké práci: krásný přírodní rámec, pravděpodobně dobrá kuchyně - především káva a punč. K tomu vlídná pozornost všech kolem, jejichž lásku dovedl ocenit. V době pobytu sem za ním docházeli i dojížděli z Prahy hudební přátelé a šlechtičtí podporovatelé umění; hrával tu s nimi kuželky, popíjel kávu, poslouchal jejich hudbu a rád vyprávěl o svých plánech. Tady sám také často hrával na klavír podobný tomu, který stojí v jedné z místností.
    Jdeme vzhůru po schodišti do vily. Tady visíval zvonek, který kdysi svolával hosty ze zahrady k tabuli. A k němu se váže melancholická příhoda: Psal se 6. duben 1928, kdy tu byl na návštěvě menší šedovlasí muž, postavou trochu připomínající Beethovena. Když zatáhla za držadlo, srdce zvonku se utrhlo a spadlo. Zanedlouho návštěvník - Leoš Janáček - zemřel a lidé si říkali,, že příhoda se zvonkem byla znamením jeho blízké smrti... Návštěva košířské vily začíná hned ve vstupní síni s klasicistní bystou Mozartovou, dílem pražského sochaře Emanuela Maxe. Dlouho stála v jednom ze sálů Universitní knihovny; byla pro ni vytvořena v roce 11837, kdy si zde připomínali padesáté výročí Mozartovy návštěvy. Ve zkratce jsou v této síni připomenuty i osudy Bertramky, podíl rodiny Popelkových na její údržbě, a je tu také pamětní kniha se zápisy význačných osobností.
   Druhá místnost připomíná české skladatelské současníky Mozartovy, kteří ovlivnili jeho dílo - Stamice, Bendu, Myslivečka. A Mozartovo mládí a jeho cesty po našich zemích v té době - hrál jako zázračné dítě v Bratislavě, tehdy Prešpurku a v Brně -, hlavně ovšem úspěch jeho díla a jeho návštěvy v Praze. Jsou tu vzpomenuti všichni, kdo s ním přišli umělecky i lidsky do styku, hostitelé Duškovi, F. X. Němeček, jeho první životopisec, a mnozí jiní. Na mapě můžeme sledovat takřka krok za krokem Mozartův pobyt v Praze. Vitrína s hudebními nástroji přibližuje tuto dobu velmi sugestivně, stejně jako klavír, na němž prý Mozart hrál v lednu 1787 v novoměstském ústavu šlechtičen.
    Odtud přicházíme do prvního z Mozartových pokojů. V něm bydlel v době premiéry Dona Giovanniho i Laskavosti Titovy. Je to půvabný rokokový salónek, vybavený dodatečně dobovým nábytkem. Bílé clavicembalo uprostřed místnosti je údajně nástroj, na němž Mozart hrál v Nosticově paláci. Vedlejší pokoj, ložnice, upoutá hlavně malovaným barokním stropem; utrpěl však značně při požáru Bertramky v roce 1871, takže jeho valná část je dílem malíře Bohumíra Číly. Setkáme se tu s portrétem mladšího Mozartova syna Františka Xaver a s dvěma dobrými portréty ze sbírky paní Duškové. S dojetím se zastavíme u vitríny, kde je uložena osobní památka velkého skladatele . svazeček třinácti jeho vlasů, jak se zachovali v rodině F. X. Němečka.
    Do rozmezí let 1789-1791 spadají třetí až pátá návštěva Mozartova v Praze, doložené v dalších místnostech. Z těch jen poslední poznamenala Bertramku, když už nemocen a jako v předzvěsti nedalekého konce tu Mozart dokončoval korunovační operu a komponoval árii opouštím tě, drahá, sbohem. Potom ještě vídeňský úspěch Kouzelné flétny - a konec a smutný pohřeb do neznámého hrrobu. V kostele svatomikulášském si Praha skladatele připomněla smutnou smuteční mší Rösslera-Rosettiho za umělecké účasti Josefíny Duškové. Tuto poslední etapu Mozartova života dokládá pátá místnost, a také účast Němečkovu a Duškových na dalších životních osudech Mozartových synů, pokud navštívili Prahu.
    Předposlední místnost ukazuje silná vliv Mozartova díla na naše hudební obrození a dokládá, jak si to Praha v roce 1956 u příležitosti 200. výročí Mozartova narození připomněla v rámci Pražského jara i znovuotevřením Bertramky při Mezinárodní konferenci o životě a díle Mozartově. Cesta za Mozartem a jeho odkazem končí v sedmé místnosti, připomínající hlavně Mozartovy hostitele. Dobové zařízení s bonboniérou paní Josefíny, skrývající divadelní kukátko: skoro zatoužíme vidět to, co jím pozorovala pěvkyně, známá v pražských hudebních kruzích jako krásná Atlanta. Opravdu sugestivní prostředí. Procházíme-li těmito místnostmi sami, zaslechneme snad i klapot hostitelčiných střevíčků, zasmání skladatele, který právě odchází do zahrady k oblíbenému kuželníku, nebo křehkou, perlivou melodii hranou na klavír. Procházka pomalu končí: jsme už v sale terreně, kde se kdysi shromažďovala početná společnost a kde na stěnách se starými tapetami visí dobové rytiny a mapy. Tady se ta večerů pořádají besedy a koncerty.
    Po prohlídce muzea jdeme pěšinou v zahradě až tam, kde kdysi Mozart míval rozepsanou partituru Dona Giovanniho a kde jeho pobyt připomíná bysta, dílo sochaře Tomáše Seidana. První Mozartova návštěva na Bertramce byla vlastně druhá v Praze. V Zimě se na Bertramce bydlet nedalo a mimoto byla přece jen vzdálena pražského uměleckého ruchu. Tehdy, v ledu 1787, byli Mozartovi hosty u Thunů a tehdy také Mozart přislíbil Bondinimu, že milým Pražanům složí operu, za jejich lásku a nadšení Figarovou svatbou. Na Bertramku přijeli s Duškovými po krátkém pobytu v srpnu 1787. Na Bertramce byl opravdu klid, zvlášť žádoucí proto, že datum pražské premiéry se neúprosně blížilo.    Donchuánská látka, kterou pro Mozarta zpracoval libretista Figarovy svatby a později i opery Cosi fan tutte Lorenzo da Ponte (viz obrázek), byla už dlouho předtím oblíbená. Mozart znal ze Salcburku Gluckovo baletní zpracování této látky, a snad právě proto po ní sáhl. Pražský zpěvák a skladatel Vincenzo Righini ji zpracoval už před deseti lety jako operu, a dokonce i v Benátkách byla provedena podobná opera Giuseppa Gazzanigy. Lorenzo da Ponte pojal ovšem Dona Giovanniho  - tuto oblíbenou postavu v dramatu i liteeratuře posledních dvou set let - nově: byl to nyní vznešený kavalír a haazardní hráč života. A proto přinutil Mozarta, aby i v hudbě vyjádřil toto pojetí novým stylem. Zatímco don Ottavio a donna Anna byly ještě postavy z "opera seria", selská dvojice  Zerliny a Masetta patří už opeře buffa a konečně nositelé osudového problému donna Elvíra, don Giovanni a komtur jsou postavy zcela nové, Mozart tedy složil pro Pražany operu, která znamenala mezník nejen v jeho tvorbě, ale ve vývoji opery vůbec. Z Bertramky prý odcházel na zkoušky do Nostického divadla, což nebyly pochůzky právě krátké. Na Bertramce napsal také ouverturu k nové opeře. Traduje se, že vznikla těsně před premiérou za jedinou noc. Ovšem seriózní umělecká práce Mozartova, ač geniálně rychlá, to vylučuje.Tvrdí to současník premiéry, první Mozartův životopisec František Xaver Němeček i první překladatel Dona Giovanniho do češtiny J. N. Štěpánek. A od nich to převzal i nejpopulárnější vypravěč o slavné premiéře Alois Jirásek.
    Mozart spíš váhal, kterou z ouvertur použít. Měl prý v hlavě tři, Es-dur, c-moll a d-moll, jak se svěřil přátelům Duškovi a interpretu titulní role Bassimu. Ti mu radili třetí, a na té taky Mozart pracoval nejpravděpodobněji celou noc. Ne však před premiérou, ale před hlavní zkouškou, tedy ze 27. na 28. října. S ouverturou obsahující 292 takty, určenou pro orchestr ne příliš menšího dnešního, měli jistě tři písaři ještě celý den co dělat, aby rozepsali pro všechny nástroje. Štěpánkova poznámka, že při premiéře řekl Mozart muzikantům po předehře "Mnoho not spadlo pod pulpity, ale ouvertura přece dobře šla!", svědčí pravděpodobně o tom, že orchestr nemusel hrát ouverturu prima vista; ovšem jedno předpremiérové přehrání asi nemohlo seznámit hráče s hudbou tak, jak by bylo zapotřebí.
    Do sféry rokokových mozartovských legend musíme odkázat i vyprávění Meissnerových Roccocobilder, že přátelé vylákali Mozarta do zahradního pavilónku, který bychom dnes už marně hledali. Zamkli ho prý s notovým papírem, brkem i inkoustem, lahví vína i nádobou, které se ve slušné společnosti říkalo pot de chambre. Zachránil ho prý Casanova, který se vrátil s klíčem, když všichni odešli. Meissner však nevěděl, že se z oněch dnů zachovaly meteorologické záznamy, které svědčí o studeném říjnu. V nevytopeném pavilónku se tedy rozhodně nedala napsat bez úhony na zdraví ouvertura, jejíž vznik není otázkou půlhodiny.
    Pravděpodobná je snad jedině příhoda připomínající rokokovou divadelní hříčku. Mozart slíbil půvabné hostitelce árii. Váhá, váhá, čas plyne, a tak nakonec Josefína použije lsti a zavře Mozarta do zahradního pavilónku. Snad i s tou lahví vína z vinice Bertramky nebo ze sousední Peletovské zahrady. A nepropustí ho, dokud nenapíše slíbenou árii. V rekordním čase pak vznikne "hrdlolomná" árie Bella mia fiamma a Mozart ji odevzdá paní Josefíně s podmínkou, že ji zazpívá prima vista, z listu. Jinak ji zničí. Josefína to pochopitelně zvládne. Kde hosté árii poprvé slyšeli? Jistě v některém z pokojů ve vile, kde také vznikly dvě písně - Es war einmal, ihr Leutchen (Byl jednou, lidičky), dlouho přičítaná Mozartovu příteli Jaquinovi, a Wo bist du, Bild? (Kde jsi, obraze?). Základní zdivo pavilónku, v němž prý vznikla slavná árie, bylo objeveno v roce 1942 vykopávkou: stavba měla kruhový tvar o průměru čtyř metrů a byla kryta špičatou střechou.
    Mozart navštíví znova Prahu, ale na Bertramku se podívá podruhé a naposled zase začátkem podzimu 1791. Opera, s níž přijíždí do Prahy -  doprovázen paní Konstancí a žákem Süssmayrem -, je tentokrát slavnostní záležitostí: objednávka českých stavů ke korunovaci Leopolda II., nástupce Mozartova příznivce Josefa II., Stavové se na něho obrátili v červenci, měli v dobré paměti Mozartovu slavnou operu. Neodmítl, potřeboval jako vždy zoufale peníze. Přivezl s sebou velkou část díla. Napsal je v rekordním čase osmnácti dnů - secco recitativy psal pod jeho vedením Süssmayr. Ale nepsal toto dílo rád. Ne každá objednávka znamená tvůrčí podnět. Libreto ho příliš nelákalo - suchá pompa z pera Metastasiova, trochu upravená dvorním básníkem Mazzinim. Nový císař a český král je tu srovnáván s římským imperátorem Titem, opera se jmenuje La lemenza di Tito - Laskavost Titova. Námět byl zpracovávánn ještě častěji než látka dongiovanniovská. Na dvacet autorů se s ní vyrovnávalo. Mozartovo zpracování je snad nejznámější, vcelku je to však nejslabší z jeho oper. Dnes už žije jen ouvertura. Tehdy, v zářijových dnech, se Dušek zhrozil Mozartova špatného vzezření, popelavé barvy tváří. "Jsem blízek smrti, milý Dušku, bohužel, že konec nastává dříve, než mi bylo dopřáno radovat se z mého nadání...," říká skladatel a kreslí do písku nějaké noty. "život byl přece jen krásný, mým začátkům svítila tak jasná hvězda."
    Praha těch dnů nebyla příznivá Mozartově osobnosti. korunovace, to byl velký, slavnostní jarmark: dvorní kapela, která přijela na pěti vozech se Salierim, hrála při korunovačních obřadech, před nimi při příjezdu císařské dvojice do Prahy a při korunovační hostině a holdu šlechty. To však nemělo s Mozartovou tvorbou ani s Bertramkou nic společného. Tady nahoře bylo ticho, jen Dušek se snažil Mozarta rozptýlit vzpomínkou na jednu příhodu z období Dona Giovanniho: "Vzpomínáte si, Wolfíku, jak tu hráli to Haydnovo kvarteto a Koželuh při jednom smělém místě povídá: "Takhle bych to nebyl udělal." A vy jste mu na to odpověděl: "Já také ne - a víte proč? Protože by nás to ani jednnoho nebylo napadlo." Mozart se mdle usmál. To ještě nevěděl, že  na hradním souper bude zpívat Koželuhovu podlézavou kantátu na text Meissnerův Josefína Dušková.
    V celém tom shonu, k němuž patřil i tábor čtyř perských karavan na Mariánských šancích se čtyřmi kapelami, jezdecká společnost pana Malpy na Rejdišti a ohňostroj s trubkami a bubny, přišel Mozart jen málo ke slovu. Io ti lascio, o cara, addio (Opouštím tě, drahá, sbohem). Basová árie, kterou složil nedávno. "Drahá" mohla být Josefína Dušková stejně jako Praha, kterou tehdy opouštěl naposled... Když počátkem prosince 1791 došla do Prahy zpráva, že Mozart ve Vídni zemřel, celá hudební Praha měla smutek; všichni, kdo ho poznali, měli poznali, měli pocit, jako by odešel někdo velmi blízký. Láska k Mozartovi tu zakořenila hluboko a dlouho ji neohrozil ani další hudební vývoj.
    Citadelou pražského mozartovského kultu zůstává stále košířská Bertramka. Duškovi přenesli lásku k Wolfgangu Amadeovi na jeho syny Karla a Františka Xavera. Na Bertramce byl uložen Karlův dopis z roku 1856, v němž vzpomínal na tato místa, když po otcově smrti jako osmiletý přišel na osm let do Prahy; byl tehdy na bytě u Němečků, na stravu a hudební vzdělání docházel k Duškovům. Zemřel v Miláně jako pensiovaný oficiál roku 1858. Jeho bratr František Xaver byl sice dobrým klavíristou a také skládal, do otcovy geniality měl však daleko.
    Když František Dušek zemřel, pětačtyřicetiletou paní Josefínu už k Bertramce nic nepoutalo, jen bolestné vzpomínky. Zadluženou vilu prodala v roce 1799 nejdříve paní Alžbětě Ballabenové, ženě majitele velkého bankovního závodu; jeho rodina pocházela z Itálie, donedávna jej připomínala libeňská usedlost Balabenka. Majitelé Bertramky se potom rychle střídali. Teprve když přišla do rukou velkoobchodnické rodiny Popelků, ožil na těchto místech znova mozartovský kult. Lambert a hlavně potom Adolf Popelka se zasloužili o to, že byla Bertramka uchována v dobrém stavu. V zahradě na barokních podstavcích instaloval sochy a vázy ze známé pražské dílny keramika Sommerschuha; na dvoře dal v sedmdesátých letech vysadit kaštany, připomínající alej z doby Mozartovy, která padla předtím za oběť smíchovskému stavebnímu ruchu. A na místě bývalé studny - kterou dal přikrýt pískovcovou deskou zze stolu, kde Mozart dokončoval Dona Giovanniho dal postavit Mozartovu pískovcovou bystu od Tomáše Seidana. Když bylo v roce 1876 oslavováno sto dvacáté výročí Mozartova narození, založil Adolf Popelka na Bertramce už zmíněnou pamětní knihu. Jako první se do ní podepsal sochař Tomáš Seidan, v roce stého výročí premiéry Dona Giovanniho se tu setkáváme s podpisy Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Otakara Hostinského. Podpisů je tu na sta, mezi nimi téměř všichni, kdo něco znamenali ve světě hudby a při návštěvě Prahy sem přišli složit hold skladatelovu géniu. Do knihy se zapisovalo až do roku 1927. V roce 1895 Adolf Popelka zemřel na Bertramce, která se v posledních letech stala náplní jeho života. V roce 1916 tu zemřela i jeho žena Emanuela. Památnou usedlost zdědila vdova po Popelkovu bratranci Matylda Slivenská, a ta ji v roce 1925 odkázala v duchu Popelkovy poslední vůle Mozarteu v Salcburku. Odkaz byl však zatížen dědickými poplatky, na něž společnost z Mozartova rodného města neměla dost prostředků, jako ani později na udržovaní tohoto Mozartova památníku. V roce 1927 se proto v Praze ustavila Mozartova obec, která s finanční pomocí Městské spořitelny pražské Bertramku v roce 1929 od salcburské společnosti koupila. Za druhé světové války Němci ,,Bertramhof" obsadili, dokonce vydávali časopis Briefe vom Bertramhof a věnovali na udržování vily značné obnosy. Když po osvobození nadále trvala tísnivá finanční situace, nabídl výbor Mozartovy obce Bertramku obci pražské s podmínkou, že ji bude udržovat. Ani toto věnování se však hned neuskutečnilo. Teprve k oslavám 200. výročí Mozartova narození byla Bertramka opravena a včetně zahrady uvedena do stavu, v jakém byla pravděpodobně v době Mozartově.
    Rostoucí město obklopilo Bertramku ze všech stran domy a vilami. Tento památník pražského mozartovského kultu zůstal však nedotčen a zachoval si nadále lyrický, trochu zamyšlený půvab.

Na území Moravy vstoupil Mozart poprvé koncem října roku 1767. Poté, co město Vídeň zachvátily neštovice, rozhodl se otec Leopold spěšně opustit 20. října s rodinou město, ale neodjeli domů do rodného Salcburku, nýbrž využili neočekávané situace k dobývání dalších částí habsburské říše a vydali se na Moravu. Leopold Mozart chtěl uspořádat koncert v Brně a vyprosil si proto přijetí u hraběte Schrattenbacha, ale protože mnohé šlechtické rodiny byly ještě na svých venkovských sídlech, rozhodl se uskutečnit koncert až při zpáteční cestě do Vídně. Celá rodina tedy pokračovala v cestě do Olomouce. Sotva tam dorazili, objevily se u Wolfganga první příznaky choroby. V hotelu u Černého orla, kde byli zprvu špatně ubytováni, dostali příští den s ohledem na nemocného chlapce „dva lepší pokoje. Zabalili jsme tedy Wolfganga do kožešin a putovali s ním do jiných pokojů. Horečka stoupala... Večer začal mít halucinace, a tak to šlo celou noc i dopoledne 28ého. Po kostele jsem šel k Jeho Excelenci hraběti Podstatskému, který mě velmi milostivě přijal a jakmile jsem mu řekl, že můj malý onemocněl a předpokládám, že asi dostane neštovice, řekl mi, že nás chce vzít k sobě, neboť se neštovic neobává. Dal zavolat domovníka, poručil mu připravit dva pokoje a hned také poslal pro svého lékaře, aby nás navštívil u Černého orla. Teď jen záleželo na tom, zda bude ještě možné dítě přenášet. Lékař řekl ano! Protože zatím ještě neměl žádnou vyrážku a nevědělo se s jistotou, zda to budou neštovice. - Odpoledne kolem čtvrté hodiny byl Wolfgang zabalen do pokrývek a kožichů, snesen do vozu a tak jsem s ním jel na děkanství... 30. a 31. - na jeho jmeniny - se neštovice vyrazily..." Leopold v tomto olomouckém dopise do Salcburku dál podrobně vypisuje složení prášků, které musel Wolfgang užívat a pak slavnostně prohlašuje: „V životopise našeho malého, který dám jednoho dne vytisknout, bude Jeho Excelenci panu hraběti Podstatskému tento čin nemálo ke cti; neboť zde se v jistém smyslu začíná nová éra Wolfgangova života."
     Hrabě Podstatský, prelát a tehdy rektor olomoucké university, který se znal s rodinou Mozartovou už ze Salcburku, kde dříve působil, se slíbené pocty nedočkal. Kdo však byl onen olomoucký lékař, kterému se podařilo chorobu zažehnat a dopomoci tak k „nové éře" Mozartova života? Byl to Joseph Wolf, rodák z Lipníka (nar. 1724), odchovanec tamějších piaristických škol a pražské university, osobní lékař olomouckých arcibiskupů. Jeho jméno se dovídáme z jiného dopisu Leopoldova, psaného o dobrých deset let později (28. 5. 1778) ženě a synovi do Paříže; zpravuje o tom, že se v Salcburku odbývalo svěcení nového olomouckého arcibiskupa, též z rodu Colloredů: „Z Olomouce tu byl také osobní lékař Wolf, pro jehož dcerku tehdy Wolfgang v Olomouci komponoval árii." - Škoda, že dnes nevíme, o kterou árii šllo. Zato však v partituře dochované synfonie F dur K. 43 stojí nadepsáno, že byla komponována „á Olmutz" a ve Vídni 1767. Nelze předpokládat, že by tuto skladbu začal Wolfgang komponovat s úmyslem dát ji ještě v Olomouci provést. Jednak se zde rozstonala na neštovice i Nannerl a když se pak otec trochu po městě a jeho kulturním životě porozhlédl, byl dost zklamán: „Hudba v dómu je slabá, ba velmi slabá!" A ani divadlo s Hannswurstem ho nijak nenadchlo, vstupenky byly tak nepochopitelně levné... A tak se ani nepokusil uspořádat zde koncert.
    Po osmi nedělích pobytu opustila rodina Mozartova 23. prosince sídlo moravského arcibiskupa a vracela se do Vídně přes Brno, kde strávila vánoční svátky. Brno tehdy nepředstavovalo významné kulturní centrum, bylo spíše jakýmsi skromným odleskem Vídně, a když zde chtěli Mozartovi uspořádat 30. prosince koncert, musel být orchestr sestaven větším dílem z tak zvaných věžních hudebníků (Turmmusikern). Zprávy o jejich výkonu na tomto koncertu se v hodnocení rozcházejí.