Ennio Morricone - City Of Joy

Velký počet umělců a odborníků se sešel při nahrávání hudby k City of Joy. S penězi se nešetřilo a ambiciózní Roland Joffe věřil, že mu třetí spolupráce s Morriconem vynese přinejmenším stejný ohlas jako před šesti lety oslavovaná Misie. Morricone upadl do hluboké krize, protože věděl, že dokonalost Misie bude velmi těžké znovu objevovat. Aby se vyhnul případnému neúspěchu, rozhodl se nevymýšlet novou hudební látku, ale pokusil se o jakési zrestaurování Misie. Z pochopitelných důvodů byl folklór jihoamerických Indiánů nahrazen klasickou indickou hudbou. S indickou hudbou, stejně jako čínskou, japonskou nebo africkou je to velmi komplikované, protože zde zpravidla existuje několik vývojových línií, které bez hlubších odborných znalostí lze ztěží rozeznat. Tak například v Indii existují dva hlavní proudy - severní hindustánský a jižní karnátacký, které jsou dál členěny na několik různých stylů. Vedle klasické hudby, stejně jako jinde ve světě, se vyvíjí indická lidová ("pouliční") hudba. Každá se vyznačuje několika charakteristickými znaky a má svoji přesnou odbornou definici, na jejíž základě jsem usoudil, že Morricone skloubil dohromady severní hindustánskou a indickou lidovou hudbu. Zatím nemůžete mít úplně jasnou představu, teprve teď, když vyjmenuji nástroje jako sitár (loutna s dlouhým krkem a pohyblivými prašci), tambúra (loutna s dlouhým krkem a kovovými strunami), klapačky,chřestidla, gongy... Asi si ještě stále říkate:"no dobře, ale co s tím má Morricone proboha společného a jak to vůbec funguje?" Vězte, že byl Morricone velmi pilným studentem a ve svých skoro sedmdesáti letech je zkušeným mistrem, který dokáže "oblbnout" kdekoho. Tento mírně neslušný výraz jsem použil z důvodu mírného pobouření nad celkovým výsledkem. Fakt, že Morricone věnuje skládání většinu svého času se někdy může stát smutnou skutečností s neštastným koncem. Přitom musíme mít na zřeteli jeho obrovské vyčerpání během celého procesu tvorby fimové hudby, jelikož Morricone obvykle svá díla nejen skládá, ale i orchestruje a diriguje. Město radosti představuje hudební mišmaš a to hlavně díky Morriconeho divným tendencím při vymýšlení orchestrací. Morriconeho práce se synthezátory a jejich zařazování mezi klasické nástroje u mě budí rozpaky (stejný stres jsem prožíval pří seznamování se s jeho Skandálním odhalením). Srovnejme si například Goldsmithovo počínání v oblasti národnostní (etnické) hudby a Morriconeho. U Jerryho Goldsmithe spolehlivě poznáte, zda jde o hudbu z africké savany (Lovci lvů) nebo jihoamerické džungle (Šaman). Máte opravdu pocit, že se na daném místě nacházíte, protože Jerry Goldsmith je špičkovým odborníkem při práci s rytmy a to má hlavní podíl na "vtažení" diváka do děje a posluchačův pocit spokojenosti. U Morriconeho Města radosti nikdy nevím, zda se právě v tuto chvíli nacházím ve špinavých ulicích Dillí, protože zvuky, které slyším ve mně takový pocit nevyvolávají. Proto se vám může stát při poslechu Morriconeho děl, orientujících se na hudbu národů, že se nedejbože ve svých imaginárních představách ocitnete uprostřed Rudého náměstí nebo v gulagu matky Sibiře.

Roman Dvořák