Ennio Morricone - Love Affair

Během několika prvních minut mě nenapadlo vůbec nic, co bych k tomuto soundtracku napsal. Myslel jsem si, že bych se musel opakovat stejně jako Morricone, když si sedl ke svému pečlivě upravenému stolu a začal vymýšlet svoje první tóny. Teprve později jsem pochopil, že opak je pravdou. Tentokrát si Morricone zřejmě zapoměl udělat na svém stole pořádek a pravděpodobně ještě ani nestačil vystřízlivět po kapce dobré whisky. Soundtrack Love Affair je totiž neuvěřitelně hrozný. Pokud se Morriconemu dá vytknout, že jeho častým prvkem je porušování harmonie, tak v Love Affair zvolil cestu přímo opačnou. Po dobu třiceti minut posluchače zahlcuje stále dokola jedním vřelým prostinkým, ale přeslazeným motivem, který se liší u jednotlivých skladeb pouze v předehře a sólovém nástroji. Vše za účasti Unione Musicisti di Roma, zasněného piána, zamilované flétny, svádivého klarinetu, žárlivého anglického rohu a sólového zpěvu (který je naneštěstí místy doplněn nepříjemným šuměním). Zbylých 14 minut je zaplněno čtyřmi písněmi, kde vedle Louise Joradana, Boba Shorta a Louise Armstronga vyniká zejména výborný Ray Charles s vánoční písní THE CHRISTMAS SONG. Ovšem stále málo, abychom mohli říct, že úroveň tohoto soundtracku dosahuje Morriconeho vyššího standardu. Proto nemohu Milostnou aféru hodnotit lépe než jako značně podprůměrný soundtrack, který není vhodné doporučovat ani tomu nejotrlejšímu z vás a tentokrát ani největším Morriconeho nadšencům. Poprvé jsem shledal Morriconeho hudbu víc než otravnou a to je s ohledem na mou velkou náklonnost k tomuto skladateli, co říct. Milostná aféra u nás nebyla nikdy uvedena v kinech, vyšla pouze na videokazetách. Jestliže je ovšem film stejně špatný jako toto album nemusí nás to vůbec mrzet. Ještě snestitelná je skladba ANXIETY AND JOY a to zřejmě jen díky Morriconeho elektrickým bicím. Nebýt této skladby, bylo by to poprvé, co bych rezignoval a odmítal dávat nějaké hvězdičkové hodnocení a to by byla v případě E.Morriconeho obrovská hanba. Současně se neubráním pocitu, že některé momenty mi na albu připadají falešné. Co skladba, to pořád ten stejný , vnucující se motiv, který po devíti reprízách (!) dokáže člověka spolehlivě odrovnat. Netajím se tím, že mi v průběhu poslechu hrozil srdeční kolaps. Ku skladatelově neprospěchu vyznívá i slabý dramatický náboj ve srovnání např. s Barryho Chaplinem, kde jste spolehlivě poznali, kdy chlápek s buřinkou nakopává nečí zadnici nebo se smutně vzhlíží v zrcadle a líčí se.

Roman Dvořák