Ennio Morricone

Italský skladatel Ennio Morricone, který si již dávno získal mezinárodní renomé mistra filmové hudby, tvoří stále většinu svých děl v Itálii, kde žije nepřetržitě od svého narození. Přestože již od 70.let pracuje i pro Hollywood, nikdy se neodstěhoval z rodného Říma, a je tak asi jediným umělcem ve filmové historii, který pracuje pro továrnu na sny tak dlouhou dobu, aniž by se do ní kdy, alespoň na čas, přestěhoval. Během své dlouhé kariéry spolupracoval Morricone již s celou plejádou významných hollywoodských tvůrců, v těchto spolupracích ho však doprovází neuvěřitelná smůla. Často totiž skládá hudbu pro projekty, které po premiéře zcela propadnou, zatímco jiná díla stejných režisérů (Morriconem již nezhudebněná) slaví velký úspěch.

Jedním z takových děl je i nový film Adriana Lyneho Lolita. Lyne natočil mnoho úspěšných děl (viz erotické drama 9 1/2 týdne) a jeho filmy si většinou s úspěchem našly cestu k divákům. V případě Lolity se ovšem karta náhle obrátila a tento film se dosud ještě ani nedočkal (a zřejmě již ani nedočká) premiéry v USA – z důvodu své sexuální kontroverznosti. Jedná se o adaptaci slavného Nabokovova románu o vztahu mezi starším mužem a dospívající dívkou.

Morricone pro tento film, který sám označil za velké dílo, zkomponoval hudbu nesmírné vnitřní síly. Pokud může hudba vůbec nějak vyjádřit emoce tak intimní a hlubinné, které přináší příběh o vášnivém a nenaplnitelném milostném vztahu, pak takovou hudbou je i tento soundtrack.

Ústřední melodie (LOLITA) představuje zasněné, melancholické téma, tiché a jemné, a přitom uhrančivého účinku. Nadreálnost zvláštního milostného vztahu pomáhají evokovat i propracované elektronické efekty, které doprovázejí orchestr a které Morricone používá s vybraností sobě vlastní (současné používání elektroniky jinými skladateli nedosahuje ani zlomku účinku Lolity a většinou také nemá žádné hudební odůvodnění). Toto téma má patrně charakterizovat postavu Lolity („patrně„ proto, neboť autor této recenze neměl možnost film shlédnout). Téma Lolity je pak v dalších skladbách několikrát variováno (např. TAKE ME TO BED), přičemž přichází ke slovu i disharmonické zvuky (GUILTY).

Druhá melodie, v základní verzi hraná na klavír, zazní poprvé ve skladbě LOLITA ON HUMBERT´S LAP, v níž později přejde v hlavní melodii. Znovu se pak několikrát objevuje v dalších skladbách (HUMBERT´S DIARY nebo GUILTY, kde naopak hlavní motiv vystřídává), opět spojována se zneklidňujícími zvuky. Jedná se leitmotiv spjatý s postavou Humberta, Lolitina milence.

Třetí melodie se objevuje již v druhé skladbě (LOVE IN THE MORNING), a pak ještě dvakrát, v téměř nezměněné podobě (WHAT ABOUT ME? a HUMBERT ON THE HILLSIDE). Jedná se skladbu z rodu těch, které jsme u Morriconeho již mohli zaslechnout mnohokrát (viz melodie z filmu Once Upon a Time in America nebo TV mini-série Via Mala). Neváže na nějakou z postav, ale charakterizuje vztah (mezi Lolitou a Humbertem, samozřejmě). Ačkoli osobně nejsem touto melodií tolik okouzlen, je obdivuhodné, kolik Morricone dokáže složit navzájem velmi podobných, přitom však v žádném případě stejných melodií takovéhoto určitého druhu.

Na albu tedy zaznívá jak hudba zasněná, uhrančivá a smutná, tak radostnější, sladká, a rovněž nechybí množství vypjatých zvuků, které mají někdy paralelu v jiném soudobém Morriconeho soundtracku, hudbě k U-TURN. Navíc je zde přítomna i pozoruhodná, mnohohlasá vokální skladba pro ženské hlasy (skladba REQUIESCANT), pro kterou lze jen stěží hledat protějšek v nějaké jiné současné filmové hudbě. V ní podvědomá síla hudby k Lolitě vrcholí. Tato kompozice je zřetelným důkazem, že Morriconeho hudební možnosti nejsou ničím ohraničené…

Artur Frazer