Ennio Morricone

Ne náhodou připomíná Frantic Morriconeho starší kompozice k dobrodružným filmům s J.P.Belmondem (Profesionál, Dobrodruh). Ke konci osmdesátých let totiž Morriconemu začínají pozvolna ubývat síly a jako důsledek ochabování jeho originality lze pozorovat dvě tendence v jeho tvořivém procesu, které snad přetrvávají až do současnosti. Za prvé: jedna polovina jeho produkce je výsledkem usilovné snahy navázat na úspěch hudebně zajímavých titulů především z přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, kdy většinu hudby ještě skládal pro evropskou filmovou produkci. Za druhé: početná je i skupina těch děl, ve kterých se Morricone snaží vtisknou filmové hudbě inovátorské prvky, které jsou projevem jeho odvážného - nikdy nekončícího experimentu. Zatímco ta část, vytvořená v duchu prvního zmíněného - renesančního směru, je pro sběratele soundtracků ještě vyhledávána, o druhé lze bez přehánění říct, že Morriconeho uvádějí do temného světla - většina posluchačů se nedokáže smířit s jeho výrazným sklonem k těžkému experimentu a absencí větší palety motivů. Obecně lze říci jedno: i přes různé posuny a odlišnosti Morriconeho hudby, tento Ital dokáže téměř pokaždé vymyslet alespoň jeden nápaditý motiv, který se dá snadno vybavit. Neúplatnými Morricone dovršil své období slávy (doufejme, že jeho první fázi), pak se postupně střídá úspěch (Bugsy, Pouhá formalita, Vlk) s neúspěchem (Město radosti, Skandální odhalení). Frantic je soundtrack rozporných kvalit. Především by měl posloužit vážným zájemcům o Morriconeho hudbu, kteří jsou jeho věrnými příznivci a nadšenci, a proto mu kdejaký „propadák“ mohou odpustit. Jeho první skladba by nás měla naladit na dobrou notu, protože je složena právě v tom stylu, kterým se Morricone umí prosadit - rozkouskovaný vznětlivý motiv s důrazem na propracovanou rytmickou složku. Ovšem už tady bychom mohli namítnout, zda zvláštní zvuky, kterými hlavní motiv prokládá nebo přerušuje, se sem doopravdy hodí. U první skladby by ani nevadily zvuky připomínající třištění skla nebo cirkulárku, otázka je, zda by nebylo lepší vsadit spíš na klasické hudební efekty značky Goldsmith. Zároveň není sporu o tom, že elektrické bicí a elektrická kytara pod Morriconeovým vedením gradují s patřičnou suverenitou. Imitace tlukotu lidského srdce nebo tahací harmonika s atmosférou francouzských putyk ve skladbě ON THE ROOFS OF PARIS jsou zajímavým zpestřením celého soundtracku. Poněkud neobvyklé je spojení šesti krátkých skladeb do jednoho cyklu SIX SHORT INTERLUDES - ukázka toho, že Morricone bohužel tentokrát nedostal příliš mnoho prostoru, aby ukázal, co v něm doopravdy je. I přes všechny zajímavé drobnosti, zpestření a lahůdky(na albu zazpívá též Simply Red) je to málo a na lepší posluchačský zážitek to tentokrát nestačí. Škoda, přeškoda - Frantic postrádá větší ucelenost Neúplatných, bohatost motivů Missie a štědrou vynalézavost Pouhé formality. Snad příště, Ennio !

Roman Dvořák