Ennio Morricone - La Notte E Il Momento

Snad největším překvapením letošní sezóny je soundtrack La Notte e il Momento, jenž byl vydán na území Itálie pod firmou Sony v nezvykle malém nákladu, proto je takřka nemožné jej vůbec v našich končinách sehnat. Je příjemné vědět, že Morricone aspoň na okamžik zanechal svých extrémně komplikovaných hudebních výlevů a oddal se poměrně jednoduchým aranžmá. Ovšem největší bomba přijde až teď - koho by napadlo, že se Morricone vůbec někdy odhodlá imitovat barokní scherzo Johna Williamse! A je to tady - skladby A CACCIA DI LEI a BALLERINA, jakoby napsané v duchu Williamsových odlehčených forem, oplývají netradičně výraznými instrumentacemi. A právě vybroušené instrumentace včetně oné lehce stravitelné jednoduchosti jsou hlavní důvody, které přispívají k vyjimečnosti tohoto obzvlášť zajímavého soundtracku. Přestože Morricone nemá velké zkušenosti se skládáním hudby ke komediím, nevedl si vůbec špatně, ale mějme na zřeteli, že jeho občasné "kejkle" se objevují i zde. Až na hranici hudebního vkusu působí píseň THE LOVING GAME, kde Morricone zcela nepochopitelně narušuje orchestr a vážný zpěv směšnými výpady cemballa. Kromě této jediné odpudivé skladby si Morricone vymyslel překvapivě spoustu krásně veselých a čilých témat vhodných k odlehčenému poslechu - AMORE E GIOCO, SESSO E IRONIA, A CANDELE SPENTE. Zároveň vedle hravých a žertovných melodií uslyšíme líbezný motiv ve stylu jeho předešlých děl - LA NOTTE E IL MOMENTO, zavzpomínáme si na vážnou tvář Pouhé formality ve skladbě SPIEGAZIONI DI TORTURE nebo experimentátorské kousky s gongem v ALLA RICERCA D´AMORE. I přesto je tento soundtrack plný především pseudobarokní hudby, lidových popěvků a hravých improvizací (vzpomeňte si na motiv dětské ukolébavky v Neúplatných). Vydařené jsou i skladby pro sólový part cemballa a trubky( připomínám, že Morricone studoval hru na trubku), které naštěstí nepůsobí tak uměle jako u Howardova The Restoration. Morriconemu se po delší době opět naskytla příležitost složit hudbu, v nichž mohl dát najevo všem jeho kritikům a odpůrcům, že je nejen z kvantitativního, ale i kvalitativního hlediska skladatelem číslo jedna. Byla by to hezká pravda, nebýt oněch naznačených prohřešků, způsobených tím, že kvůli občasné absenci vyzrálých nápadů se nechá unést myšlenkami pětiletého dítěte. Ať je tento soundtrack jakkoli odlišný od jeho předchozí tvorby a ať nám připomíná styl jakéhokoliv jiného skladatele, rukopis velkého Itala nelze přehlédnout, i když je La Notte e il Momento ještě víc bizarní než třeba Pouhá formalita.

Roman Dvořák