Ennio Morricone

Místo obligátního úvodu bychom se mohli začít přít, zda Hamlet má ústřední motiv. Co se na první pohled nejeví býti problémem, není lehké někdy s jistotou určit. Někdy ani sami skladatelé nejsou schopni říct, jestli ústřední motiv složili a jestliže ano, jaký je potom ústřední motiv. Co je pro běžného posluchače pravděpodobně zbytečnou otázkou, už hraje dost důležitou roli v případě rozborů a analýz, které probíhají ve hlavách vzdělaných muzikologů. Někdy se hlavní motiv nestane pro posluchače (diváka) motivem nejznámějším, protože ho přebije jiný (například Indiana Jones), jindy je hlavní motiv kvůli řídkému výskytu považován za vedlejší (Neúplatní). Téměř vždy však hlavní motiv podléhá nejrůznějším obměnám a to zejména tehdy, není-li skladatel zahlcen štědrými polibky múz nebo film je tak špatný, že pro něj jiné motivy vymyslet nelze (Specialista). Morriconeho Hamlet má nepochybně hlavní motiv, někteří však za něj mohou považovat skladbu HAMLET, jiní skladbu OPHELIA. Skladba HAMLET může vyvolat pochybnosti, protože postrádá přitažlivost hlavního motivu a navíc chybí onen magický účinek, kterým jsou Morriconeho motivy obdařeny. Tato skladba nám toho moc neřekne a těžko si lze pod ní představit kralevice dánského, jak drží v ruce lebku a snaží se vyřešit své existencionální otázky. Její tragické vyznění umocněno pomlkami a elegickými smyčci sice působí dojmem konfliktního prostředí, ale atmosféra středověkého dramatu se z něj tak trochu vytrácí. Druhá verze motivu sice není zrovna dvakrát veselejší, ale díky vřelejším instrumentacím a flétnovému sólu jsou naznačeny světlejší zítřky. Jemnost a vlídnost ve skladbě OPHELIA je zakotvena v prozaickém motivu, který na sebe strhává větší pozornost než HAMLET, právě díky skrytému důrazu na smyslnost. Nicméně obě tyto skladby postrádají to, čemu bychom s trochou nadsázky mohli říct vlezlost, průbojnost nebo vyzývavost. Naopak jak HAMLET tak OPHELIA pro svoji střídmost odmítají posluchači říct: "všimni si mě!" Drzost většiny hlavních motivů totiž nezná mezí, chtějí zaujmout samy sebou, což je někdy nefér nejen vůči jiným motivům, ale může vyznít v neprospěch díla jako celku. Jako příklad mohu uvést motiv v Love Affair, jehož sprostá sobeckost a sebestřednost způsobila katastrofu. Naopak ústřední motiv ve Spáčích (John Williams) působil spíš rezignovaně před silou celku. Morriconemu nešlo o vymýšlení co největšího počtu motivů, ale chtěl upoutat skleslou tesknou atmosférou. Přesto se například ve skladbě THE KING IS DEAD objevuje vážný motiv, který zde zazní jenom jednou (je logické, že stejný král může umřít jen jednou). Jeho první polovina je nejdramatičtější, nejrychlejší a nejakčnější z celého alba a z nástrojů Morricone vybral varhany. Zajímavá je také skladba THE GHOST mimojiné pro Morriconeho zvláštní cit ve vymýšlení instrumentací. Proto se neděste, když uslyšíte pouze jeden hluboký a jeden vysoký tón, proložené hlasy zemřelých. Občas sice někdo sem tam na něco drnkne, do něčeho foukne nebo něčím na něco zašudlá, ale nic víc! Díky tomu je Morricone považován některými kritiky za špatného skladatele, protože neumí svá díla instrumentovat. Něco pravdy na tom asi bude, nicméně jsem přesvědčen, že každý skladatel má nějaké slabiny nebo úchylky. Tak například Horner nedá dopustit na svou flétnu Shakuhachi, Zimmer by nepřežil ani den bez syntezátorů, Shore se ukájí na smyčcích a Thomas Newman ze zápalu tvořivosti zapomíná, co ho ve škole naučili. V Hamletovi Morricone obohatil svoji tvorbu o středověký styl ve skladbách THE BANQUET a THE PLAY. Podle použité píšťaly se Morricone nezapře, i když do druhé zmiňované skladby proniká nechtěně barokní vliv (Morricone už složil několik barokních scherz). Bohužel vedle několika výborných skladeb bude muset posluchač vytrpět slabé výplně, nemastné neslané jako SIMULATED MADNESS, THE CLOSET, SECOND MADNESS. Morriconeho příznivcům nezbývá než doporučit, běžní soundtrackoví žrouti si musí nechat zajít chuť.

Roman Dvořák