Ennio Morricone - Casualties of War

Americký režisér Brian De Palma (kterého osobně považuji za jednoho z nejlepších současných amerických režisérů – ne-li vůbec za nejlepšího) s Enniem Morriconem poprvé spolupracoval v roce 1987 na gangsterském filmu Neúplatní (The Untouchables). Tím, že tohoto italského skladatele přizval k společné práci na filmu, načas přerušil svou dlouhodobou spolupráci s jiným italským skladatelem, Pinem Donaggiem. Tato přestávka zahrnula i následující De Palmaův film z roku 1989 Oběti války (Casualties of War). Poté se De Palma zase navrátil k Donaggiovi (počet jejich spoluprací přesáhl číslo 10).

Je podivné, že Oběti války unikly pozornosti Americké filmové akademie, udílející slavné oscarové ceny. Asi proto byl přehlédnut i hudební doprovod k tomuto filmu, který lze patrně zařadit mezi jeden z nejlepších amerických soundtracků osmdesátých let. Brian De Palma, věren svému duchovnímu vzoru Alfredu Hitchcockovi, nenatočil Oběti války ani tak jako válečné drama, za které je film oficiálně označován, ale spíše jako mrazivý thriller, vyprávějící o morálním traumatu jednoho obyčejného amerického vojáka za války ve Vietnamu.

Do filmu nás uvádí tichá jízda sanfranciské nadzemní dráhy. Je rok 1974, prezident Nixon právě odstoupil a vietnamská válka je již dávno pryč. Vojín Eriksson bloumá ospalýma očima po vagónu, když jeho oči spočinou na spolucestující Vietnamce. Staré trauma znovu vyplave na povrch. Eriksson klesne hlavou k oknu. Celou scénu doprovází úvodní skladba alba (CASUALTIES OF WAR), kde se hned objevuje ústřední nástroj soundtracku – Panova flétna (hraje těleso Trencito De Los Andes). Morricone ji vybral, neboť přesně imituje prostředí vietnamské džungle. Eriksson usíná, skladba se rozpouští do protahovaných vzdechů Panových fléten. Kompozice pak pokračuje až v závěru filmu, kdy se Eriksson probouzí ze zlého snu (čímž je děj filmu završen) a vybíhá za vystupující vietnamskou dívkou, která si zapomněla ve vlaku šátek. Ve chvíli, kdy se ho dívka ptá, jestli mu někoho snad nepřipomíná, se v hudbě objevují líbezné mnohohlasé ženské vokály. Dívčina milá slova proberou Erikssona z hrůzných vzpomínek. Kamera se zdvihá, obraz se zatemňuje. Chorus přechází do vypjatého skandování patrně jedné slabiky (nedokážu rozlišit které). Můžeme mu porozumět jako mohutné skladbě nejen za zemřelou dívku, ale za všechny „oběti války„.

Skladby NO ESCAPE, THE ABDUCTION, THE HEALING, THE RAPE a THE DEATH OF OAHN vycházejí z jednoho tragického motivu, který je nejrůzněji variován, přičemž Panovy flétny zůstavují většinou v popředí. Morricone si zde velmi vyhrál a skladby patří mezi jeho nejpropracovanější. Neilustrují příliš vnější akci, nýbrž vnitřní polohu děje – tragický náboj příběhu o unesení, znásilnění a posléze zavraždění jedné mladé vietnamské civilistky americkými vojáky. Jedním z nich je i Eriksson, který událostem nedokáže zabránit a je odsouzen do role bezmocného přihlížejícího, která z něj učiní člověka zničeného na celý život.

Na soundtracku jsou i skladby, které doprovázejí přímou vnější akci a jsou založeny na jiných motivech. TRAPPED IN A TUNNEL podkresluje pomocí ostrých smyčců scénu, kdy se Eriksson snaží dostat z válečné podzemní chodby, do které se propadl. THE FRAGGING popisuje scénu, kdy je na Erikssona spáchán neúspěšný atentát. WASTE HER (v překladu Odpráskněte ji) doprovází místo, kde seržant Meserve přikazuje svým podřízeným, aby zuboženou dívku zastřelili. NO HOPE je nemelodická kompozice, která se objevuje ve chvíli, kdy vojáci procházejí spáleným lesem. Zde je spojen vnější i vnitřní rozměr děje – strašidelné zvuky dobře sedí k doutnajícím pahýlům stromů a zároveň i vykreslují vnitřní rozpoložení mezi vojáky, neboť se blíží akt znásilnění.

Na závěru alba editor umístil skladby ELEGY FOR A DEAD CHERRY a ELEGY FOR BROWN, přičemž druhá ze zmíněných je delší verzí té první. První skladba patří k pasáži v téměř závěru filmu, druhá k místu v samém úvodu – v obou případech skladby doprovází smrt vedlejších postav filmu, kdy jsou obě víceméně náhodně zasaženy uprostřed vojenského tábora. Na rozdíl od všech ostatních skladeb nemají tyto tak silný tragický nebo vypjatý tón. Jsou jako tiché a smířlivé rozloučení se s těmi, kteří navždy odešli.

P.S.: Toto album možná nebude pro každého zrovna lehké poslouchat pro jeho až fatálně tragický a depresivní ráz. Musím však přiznat, že to byla právě hudba k filmu Oběti války, která mě přiměla zajímat se o filmovou hudbu samostatně (a tím vůbec začal můj zájem o hudbu jako takovou). A jméno Ennio Morricone bylo prvním jménem filmového skladatele, které jsem si zapamatoval.

Artur Frazer