Ennio Morricone - Marco Polo

Jaká škoda, že soundtrack z Marca Pola vyšel k dnešnímu dni pouze na LP desce. Příběh italského cestovatele, který se vydal se svým otcem a strýcem v roce 1270 do Mongolské říše disponuje velmi kvalitním hudebním doprovodem. Morricone si dal hodně záležet na motivech i na instrumentacích, které co do rozmanitosti a košatosti mohou soupeřit s Misií. Očistil svou hudbu od všech laciných instrumentálních aranžmá, které jen vyplňovaly prázdná místa v kompozici. Výpověď skladatele je méně abstraktní a tudíž i více blízká tradičnímu vyprávěcímu stylu. Lyrické pasáže, které se daly snadno a rychle složit s přispěním banálních instrumentací, jsou v útlumu. Morriconeho řeč je řízena citem pro epiku, který dovoluje, aby do kompozice pronikaly realistické performance. Tak například "téma cesty" doplňuje sekundární monorytmická melodie, která není standardně zakončena, ale po několika taktech začíná opět úvodním tónem. Nekonečná melodie odráží nekonečnou dálku, kterou má Marcova družina překonat (většinou pěšky) z Itálie do Mongolska. Ve skladbě I CROCIATI (Křížové výpravy) zase uslyšíme výstražné "hradní" troubení, které ve středověku mohlo znamenat varování před nepřítelem, zastrašování nebo fázi zahajování boje. Dalším znakem dobových reálií je východoasijská hudba. Už několik staletí se v zemích dálného východu těší největší oblibě bicí (tympány existovaly již století před Polem). "Velký pochod" a "téma Mongolů" se bez burácivých bicích, které nahánějí husí kůži, nemohlo obejít. Chvějivé ženské hlasy beze slov, které jsou občas ladně vloženy do kompozice, jsou smyslné a žádostivé. Zároveň ne tolik smyslné, abychom Morriconeho obviňovali z pornografie (počkejte si na L´Ucello dalla Piume di Cristalo). Marco Polo se líbil ženám, a to nejen těm benátským. Při jeho návštěvě východu pociťovala kdejaká Mongolka z chánovy družiny touhu pohladit si jeho hebké vlasy (viz jeden díl seriálu).

Marca Pola lze zařadit k nerealističtějším a nejautentičtějším dílům v historií filmové hudby. Morricone podal hodnověrný obraz o životě člověka, který za líčení pravdy bude vsazen do žaláře. Neskrývá emoce, ale umí je ovládat takovým způsobem, že na povrch vzejde především umění vyprávět o těch nejpodstatnějších věcech v životě Marca Pola. Právě proto složil Morricone hned čtyři variace Polova motivu, aby bylo zřejmé, komu je vlastně celé dílo věnováno. Téma Marca Pola začíná nevinně a opatrně několika tóny na harfu, ke které se brzy přidá podmanivá viola (vynikající Dino Asiolla). Atmosféra houstne s přibývajícíma smyčci a stává se nepřehlednou s nástupem orchestru a sboru. Po několika sekundách ustupuje orchestr a sbor do pozadí a pak už opět slyšíme jenom violu a harfu jako na začátku. Do tří minut Morricone vměstnal usilovnou touhu člověka něčeho dosáhnout, která je tak trochu podmíněna chlapeckou tvrdohlavostí a horlivostí. Jak jinak by se dala vysvětlit iracionální snaha několika revoltujících smyčců převzít sólový part a jít neposlušně proti orchestru.

Marco Polo je jedno z nejlepších Morriconeho děl, které dokládá preciznost, dokonalost a hloubku, jaká může být zřídka dosažena. Jediným nedostatkem je drobná chyba na bookletu - jsou přehozeny minutáže skladeb PRIMO AMORE a LA CITTA PROBITA.

Roman Dvořák